Jsem si vědoma, že můj public image může spoustě lidem lézt na nervy. A taky, že nikomu nedlužím vysvětlení. Ale třeba tenhle krátký článek na zamyšlení někomu pomůže. Nedávno jsem začala můj devátý rok v Irsku. Je to už osm let, co jsem se přestěhovala na smaragdový ostrov. A i když jsou moje sociální sítě plné duh a jednorožců, vždycky tomu tak nebylo. V sobotu, na kdy připadalo moje stěhovací výročí, jsem si postla jednoduchou Story na můj Instagram, kde jsem krátce oznámila o co se jedná a že jsem happy. Prosím vás, ono to celé samozřejmě může být zavádějící. Ta holka je otravná – pořád se na fotkách usmívá…

Každé ráno na cestě do práce, do business parku plného malých a velkých korporátů, vidím zaměstnance, jak v záři vycházejícího slunce a paprsků odrážejících se od naleštěných budov pochodují do své firmy. Na uších nasazená sluchátka, zaposlouchaní do tónů hudby. Spousta těchto firem nemá s uměním nic společného – nachází se tu IT firmy, firmy, které prodávají schopnosti a zkušenosti svých zaměstnanců jiným firmám, irská firma na sběr baterií a třeba i ten můj korporát. Moje nynější práce je sice součástí korporátu, ale svým způsobem souvisí i s uměním, a proto jsem tu práci taky před pár měsíci vzala. Spousta z nás ale takové štěstí nemá a prodává svůj čas…

Sedím na posteli, zachlumlaná v duchně, obložená vodou a kapesníky od krve, protože mi od rána krvácí nos. Jedinou společnost mi dělá zapnutý radiátor. Perfektní neděle. Všechno to začalo během týdne, když jsem se z ničehonic vzbudila s lehkou bolestí krku, z níž se vyklubala rýma. No, je to počtvrté za letošní rok, ale jak pravil klasik – lečená rýma trvá týden, neléčená sedm dní. To dám. Ach jo, ty moje nápady. Naposledy, když jsem byla nachlazená, přesněji řečeno dva týdny dozadu, jsem si taky říkala, že je to letos naposled. A pak jsem v práci seděla za stolem s horečkou. Hned jak zjišťuju, že mi teče krev z nosní…

Dneska jsem se rozhodla zameřit na téma, které většině z vás asi moc neřekne. Myslím si, ale že by mělo zajímat hlavně ty z vás, kteří na Instagramu sledují velké cestovní profily. Je to pár týdnů dozadu, co mě začal iritovat styl, jakým tyhle velký profily editovaly svoje fotky. Jestli si náhodou někdo vzpomínáte, tak referuji k té oranžové „mlze“ na fotkách. Byl to zase nový trend v úpravě fotek a bohužel spousta profilů se toho chytla, takže můj IG feed nakonec vypadal jak pomeranč. Tenkrát jsem o tom chtěla natočit Storíčko, ale jeden super irský fotograf mě předběhl a postnul o stejném problému na svůj IG. Musím říct, že…

Dneska to měla být neděle jako každá jiná. Až na to, že jsem šla s kámoškou na místní žňový festival a zítra nemusím vstávat do práce. Docela vyhlídky, ha. Festival ušel, byl v podstatě stejný jako každý rok – spousta stánků s jídlem a děsně moc lidí a dětí (všechny je podezřívám, že se do Waterfordu přestěhovali jen kvůli tomuto festivalu a aby mi tak otravovali život).  Stejně jsem si nejvíc užila tu část, která byla v podstatě vyhraněná pro děti aka ohrada s koňmi, domácími zvířaty (Jedna holčička nadšeně křičela „Hele, mami, mají tady krávu! Krávu!“. I mean okay ..). Dokonce přivezli i želvu a sovy s dalším ptactvem.…

Bylo mi čerstvých devatenáct, zrovna jsem vystoupila z auta a stoupla do lejna. Tak začala nová kapitola mého života, v Irsku. S B1 angličtinou. O skoro sedm let později se sebevědomím zvedám telefon a odpovídám plynulou angličtinou. Byla to dost strnitá a frustrující cesta během které mi byla odepřena práce kvůli mé mizerné angličtině, bezesné noci, kdy jsem se trápila, jestli to vůbec zvládnu a co se mnou bude. Měla jsem rozum a stálo při mně určitě i jistá dávka štěstí, protože jsem se odloučila od československé komunity a naplno se ponořila do té irské a tím se mi úroveň zvedla na C1. Možná jste třeba někdy uvažovali nad životem…