Myšlenky

Jak umění ovlivňuje naše každodenní životy

Každé ráno na cestě do práce, do business parku plného malých a velkých korporátů, vidím zaměstnance, jak v záři vycházejícího slunce a paprsků odrážejících se od naleštěných budov pochodují do své firmy. Na uších nasazená sluchátka, zaposlouchaní do tónů hudby.


Spousta těchto firem nemá s uměním nic společného – nachází se tu IT firmy, firmy, které prodávají schopnosti a zkušenosti svých zaměstnanců jiným firmám, irská firma na sběr baterií a třeba i ten můj korporát.

Moje nynější práce je sice součástí korporátu, ale svým způsobem souvisí i s uměním, a proto jsem tu práci taky před pár měsíci vzala. Spousta z nás ale takové štěstí nemá a prodává svůj čas a schopnosti firmám, které s uměním nemají nic společného, protože peníze jsou potřeba.

Ptám se kam se poděla vášeň? Stali se z nás stroje na peníze?

Proč jsou peníze a jejich neustále vydělávání víc než umění? Představte si váš život bez hudby, knih, filmů, obrazů a maleb, her a jiného umění. Jen vaše práce a peníze. Nebyl by život prázdný? Bez emocí? Lidskosti?

Jak zvláštně je naše společnost nastavená, že peníze a velké korporáty jsou důležitejší než něco, bez čeho neumíme žít? Něco, co nás činí tím, kým jsme?

Kapitalismus je fun.

Ptám se tedy, kde je ta pomyslná hranice mezi uměním, naplněním a výdělkem? Je to vůbec možné? Nebo se člověk musí zaprodat Big Brotherovi a zapomenout na ideály?

Tohle téma mě rozčiluje – can you tell?

Jak jsem vůbec na takové téma přišla? Od prosince loňského roku dobrovolničím jako Social Media Manager pro jediný street art festival svého druhu v Irsku – Waterford Walls. Jedná se o projekt, který každý rok v srpnu přiveze do nejstaršího irského města Waterfordu 30 – 50 umělců a ti pak malují/sprejují na vybrané zdi. A páni to je vám nádhera! Každému, ať už místnímu, či návštěvníkovi, oči doslova vypadávají z důlků – taková díla přicházejí ve Waterfordu k životu. Letos nás čeká pátý ročník, takové malé výročí. Nicméně, letos strádáme finančně. Nedávno jsme založili GoFundMe a žádáme místní komunitu o pomoc, moc dobře to ale nejde. A proto se ptám, jestli jsou peníze víc než umění?

K projektu jsem se přidala teprve minulé léto, kdy to zároveň byla moje první dobrovolnická zkušenost. Potkala jsem nové lidi, pracovala se super týmem a obecně ta atmosféra kolem celého festivalu byla osvobozující a pozitivní (jen možná za to trochu mohlo i to super letní počasí .. ale to už se nikdy nedozvíme). Místní komunitě přinášíme každé léto radost (a kdyby jen léto – ty malby jsou na zdech minimálně jeden celý rok!) a proto mě mrzí, že ta podpora jako taková je v podstatě nulová. Ve chvíli, kdy umění potřebuje podporu, byť finanční, lidé utíkají s hrůzou v očích pryč.

Ano, festival byl náš výmysl a nikdo z místních se o něj neprosil. Waterford ale strádá, od světové finanční krize před deseti lety se prostě neumí postavit zpátky na nohy. Město dost dlouhou dobu upadalo nejen ekonomicky, ale i umělecky. Waterford Walls přinášejí pohlazení na duši a únik z reality do světa sprejových plechovek a maleb z různých koutů světa. Taky se díky nám zvedla vlna zájmu z řad turistů a město za posledních pět let opět začalo kvést (samozřejmě za tím nestojí jen náš festival, ale úsilí komunity jako takové).


Jsem člověk, pro kterého je umění základem ke šťastnému životu – ať už se bavíme o street artu (o kterém jen tak mezi náma nic nevím), přes hudbu (se sluchátkama snad i spím), filmy a seriály a občas sáhnu i po knížce! Nehledě na moji posedlost fotografováním.. Občas mi přijde celá naše společnost frustrující. Úspěšnost člověka se měří podle lajků a sledujících na sociálních sítích, kolik vydělává ročně a jestli si může dovolit luxusní dovolenou. Nemám moc sledujících a lajky mi taky váznou, stěží zvládám zaplatit každý měsíc účty a luxusní dovolená u bazénu v předraženém hotelu by stejně nebyla nic pro mě. Takže úspěšná asi nejsem. Díky umění mám ale vždycky po ruce perfektní life soundtrack, nebo se díky filmu či seriálu můžu ponořit do úplně nového fascinujícího světa. A život je hned o něco veselejší.

Doufám, že se v budoucnu nebudu muset zaprodat velké firmě, které jde jen o výdělky, abych měla na účty a snad se budu moct umělecky prosadit. #starvingartist
Doufám, že se naše společnost víc otevře umění a společně se zaměříme na věci, které prospívají klidu naší duše.

Leave a comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..