Jak jsme si ochočili Batmana

Když jsme se před pár lety stěhovaly do našeho nynějšího domu, tak jsem byla připravená na ledacos (paní makléřko, ty uřvaný děcka na hřišti za barákem jdou slyšet), ale houf zatoulaných koček, kterému neoficiálně vládne majestátní černá kočka, to jsem fakt nečekala.

A už vůbec jsem nečekala, že si tu černou kočku přejmenuju na Batmana (nešlo jinak) a po čtyřech letech vzájemného respektu a pár modelingových póz – viz níže, si nás tahle kočka ochočí natolik, že ji začneme krmit!

Zde je nutno pochopit, že naše rodina nikdy na kočky moc nebyla – v jednu chvíli jsme měli fenku (o tom třeba jindy), ale o kočce jako takové jsme nikdy moc neuvažovali. Mně vždy víc vyhovovali psi, protože ty si člověk může poňuňat, zatímco kočka na vás vytasí drápy, obere vás o poslední špetku hrdosti a spokojeně odkráčí.

Batman je ale osobnost sama od sebe. Za celou dobu, co tu bydlíme až do dne, kdy jsme mu dali první kapsu s námi nepromluvil ani slovo. Dokonce se na mě kolikrát ani nepodíval (I když na Halloweena pózoval úžasně – tu fotku vám třeba někdy ukážu)! Dnes nám hlasitě mňouká každé ráno u dveří (a mně přímo pod oknem), dokud nedostane svojí dávku kapsy a občas, když má opravdu společenskou náladu, nám zkouší vlézt klidně až do obyváku. 

Každé místo má svoje kouzlo a svou vlastní postavičku. V našem případě to není člověk, ale Batman, kterej má všeobecný respekt a až jednou nebude, bude na světě o něco smutnějc. Do tý doby ale očekávám pravidelná ranní mňoukání a odpolední vyprovázení z lunch breaku zpátky do práce.

Zdroj .gifu: tumblr

Jedna póza před jídlem.

Póza při jídle.

Po jídle se s námi zásadně už nebaví.