Sedím na posteli, zachlumlaná v duchně, obložená vodou a kapesníky od krve, protože mi od rána krvácí nos. Jedinou společnost mi dělá zapnutý radiátor. Perfektní neděle. Všechno to začalo během týdne, když jsem se z ničehonic vzbudila s lehkou bolestí krku, z níž se vyklubala rýma. No, je to počtvrté za letošní rok, ale jak pravil klasik – lečená rýma trvá týden, neléčená sedm dní. To dám. Ach jo, ty moje nápady. Naposledy, když jsem byla nachlazená, přesněji řečeno dva týdny dozadu, jsem si taky říkala, že je to letos naposled. A pak jsem v práci seděla za stolem s horečkou. Hned jak zjišťuju, že mi teče krev z nosní…

Dneska jsem se rozhodla zameřit na téma, které většině z vás asi moc neřekne. Myslím si, ale že by mělo zajímat hlavně ty z vás, kteří na Instagramu sledují velké cestovní profily. Je to pár týdnů dozadu, co mě začal iritovat styl, jakým tyhle velký profily editovaly svoje fotky. Jestli si náhodou někdo vzpomínáte, tak referuji k té oranžové „mlze“ na fotkách. Byl to zase nový trend v úpravě fotek a bohužel spousta profilů se toho chytla, takže můj IG feed nakonec vypadal jak pomeranč. Tenkrát jsem o tom chtěla natočit Storíčko, ale jeden super irský fotograf mě předběhl a postnul o stejném problému na svůj IG. Musím říct, že…

Dneska to měla být neděle jako každá jiná. Až na to, že jsem šla s kámoškou na místní žňový festival a zítra nemusím vstávat do práce. Docela vyhlídky, ha. Festival ušel, byl v podstatě stejný jako každý rok – spousta stánků s jídlem a děsně moc lidí a dětí (všechny je podezřívám, že se do Waterfordu přestěhovali jen kvůli tomuto festivalu a aby mi tak otravovali život).  Stejně jsem si nejvíc užila tu část, která byla v podstatě vyhraněná pro děti aka ohrada s koňmi, domácími zvířaty (Jedna holčička nadšeně křičela „Hele, mami, mají tady krávu! Krávu!“. I mean okay ..). Dokonce přivezli i želvu a sovy s dalším ptactvem.…

Bylo mi čerstvých devatenáct, zrovna jsem vystoupila z auta a stoupla do lejna. Tak začala nová kapitola mého života, v Irsku. S B1 angličtinou. O skoro sedm let později se sebevědomím zvedám telefon a odpovídám plynulou angličtinou. Byla to dost strnitá a frustrující cesta během které mi byla odepřena práce kvůli mé mizerné angličtině, bezesné noci, kdy jsem se trápila, jestli to vůbec zvládnu a co se mnou bude. Měla jsem rozum a stálo při mně určitě i jistá dávka štěstí, protože jsem se odloučila od československé komunity a naplno se ponořila do té irské a tím se mi úroveň zvedla na C1. Možná jste třeba někdy uvažovali nad životem…