Cesta do Bavorska díl první: krásy Mnichova za jeden den
Máma vždycky žertuje, že jsem se narodila v autě, jak moc miluju cestování. Jako malé mi nemohla říct, že druhý den někam jedeme, jinak jsem ji celou noc nespala. Jako když jsem poprvé jela se školou do zahraničí, strávili jsme 24 hodin v autobuse a hádejte, kdo ani oko nezamhouřil, protože všechno venku bylo nové a fascinující a pořád je.
Před odletem mi bylo řečeno, že jsem stejně dobrá, že si takhle někam sama vyjedu. Asi jsem, co já vím. Za těmi všemi příběhy a novými místy se ale nachází nespočet neprospaných nocí a úzkosti. Nevím, jak to mají jiní cestovatelé, ale já jsem od přírody strašpytel a nová místa mě sice zajímají, ale zároveň děsí.
Tentokrát jsem se rozhodla mému největšímu cestovatelskému strachu postavit čelem. Zarezervovala jsem si pokoj v hostelu. Pokoj sdílený s dalšími pěti naprosto cizími lidmi. Zní to asi komicky. Vždyť jsou to jen lidé. O co jde? Vždyť jsem taky jen člověk. No jako já vím, jen můj mozek si se mnou moc rád na tohle téma hraje. Co když je při příjezdu vzbudím? Co když je vzbudím při odjezdu (v šest ráno .. já osobně bych vraždila)? Co když bude v pokoji divná atmosféra? Co když všichni kolektivně obsadí koupelnu na celej den? Co když? No, co když??
Mohla jsem si najít Airbnb a tohle vůbec neřešit. Bylo by to jednoduché, že? A to je právě ono, proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě (moje životní motto). Ne vážně, rozhodla jsem se moji social anxiety challengnout, to Airbnb si přece můžu zarezervovat kdykoliv. Navíc, kdo ví? Třeba tam potkám někoho zajímavýho (Na uklidněnou jsem strávila X hodin googlením/instagramováním všeho možného o tomto hostelu, včetně toho jak vypadají pokoje pro šest lidí. Kdyby to šlo, tak si vygooglím i tu pětici, co se mnou bude na pokoji.. #taktrochucontrolfreak).
Okej, background máme vysvětlenej, tak si asi teď říkáte, proč sakra Mnichov!? Nevím úplně proč, ale přijde mi jako docela cestovatelsky opomíjené místo. Kdybych řekla, že letím na Jižním pól, tak by se mi dostalo víc nadšení. U mě vyhrál Mnichov ze dvou důvodů – levné letenky a nutně jsem potřebovala vyrazit za hranice (a nemohla jsem čekat do Halloweena.. Ups! Vy si budete muset počkat!) Navíc, když jsem zjistila, jak lehce se dá z Mnichova dostat k Alpám, tak volba byla jasná. Tohle zjištění asi zní překvapivě, nicméně v Irsku se právě skoro vůbec k přírodním krásám veřejnou dopravou nedostanete.
Rada všem začínajícím cestovatelům – nesuďte místo podle pěti nejvíce publikovaných fotek na internetu. Cestování mě naučilo, že místo většinou vypadá úplně jinak než na té vyPhotoshopované fotce. A taky má mnohem víc co nabídnout. Pokud uvažujete o návštěvě nějakého místa a nejste si úplně jistí, jestli takové místo stojí za návštěvu, pak není nic jednodušího než si to vygooglit – mapa města, na které jdou vidět nejznámější památky, TripAdvisor, cestovatelské blogy, Instagram, .. Všechny tyto weby v sobě skrývají jak známé památky, tak i zajímavá zákoutí a místa, o kterých jste ani nevěděli, že to místo má.
Příklad Mnichov. Nejspíš se vám vybaví nová radnice a ten kostel se dvěma kopulemi. Možná FC Bayern Mnichov Stadion a Olympia Park.
Nejen tyto místa jsem navštívila během mé zastávky. Můj itinerář vypadal následovně:
- staré město – celé
- Anglické zahrady
- BMV a Olympia Park
- Nymphenburský zámek
- noční fotky Mnichova
- fotbalový stadion jako zapálený fanoušek ledního hokeje přeskakuji
Všechno jsem doufala stihnout za jeden den a jednu baterku. Tak pojďme na to!
Psala se sobota ráno a já se po perné noci vyhrabala do koupelny. Žádné handrkování, divíte se? No jo, já vlastně sdílím pokoj s klukama a ti si všichni dali sprchu buď v noci nebo brzo ráno. Výhra. Aspoň dneska.
Kolem desáté jsem vyrazila ven. Mou první zastávkou nebylo staré město, ale Lidl. Nejsem zrovna fanynka hostelových/hotelových snídaní (= moc lidí na jednom místě).
Snídani mám, tak pojďme do města. Od Hauptbahnhofu (hlavního vlakového nádraží) bylo jednoduché se tam dostat – prostě jsem šla pořád rovně. Musím přiznat, že jsem se to ráno moc necítila a nenarážím teď na moje úzkosti, prostě jsem neměla náladu. Do toho bylo hnusně zamračeno a po městě všude stánky (= další horda lidí) – hlavně na Marienplatzu. Jo, přímo pod novou radnicí. Další výhra (teď teda ironická).
I přes to počasí mi přišlo starý město prima – skoro všechny domy mají takovou tu typickou bavorskou architekturu (No shit, Sherlock). Svým způsobem to bylo roztomilý. A taky úplně jiný od Irska.
Čeho jsem si během průchodu městem všimla byl fakt, že kromě historie a bavorské architektury Němci vyznávají mytologii? Asi na dvou místech se to hemžilo malůvkami přímo na domech nebo samotnými sochami. Zajímavá kombinace.
Město jsem prošla skrz celkem rychle a taky několik míst vynechala. Počasí se nelepšilo, což mi nepřidalo na náladě a market u nové radnice mě trochu odradil. Přiznávám, očekávala jsem slunečno a žádné markety před turistickýma atrakcema. Takový prázdný město, žádní turisti a uspěchaní místní lidé a do toho krásné počasí – to by byl ráj. A taky utopie.
Na každém novém místě, které navštívím si snažím udělat čas na park. Vždycky ten největší a nejznámější, protože obvykle na víc není čas. V Mnichově jsou takovým parkem Anglické zahrady. Jsou větší než Hyde Park a Central Park, takže ne, neprošla jsem je celý.
Do parku se mi podařilo vejít hned kousek od známé památky – malého chrámu na kopci, ze kterého je pěkný výhled na park a v pozadí i na mnichovské kopule (kostely, chrámy, radnici). Začalo se vyjasňovat a mezi stromy a mraky proniklo i slunce, tak jsem se rozhodla se po parku trochu projít. Shodou okolností jsem cestou taky narazila na Čínskou věž, jež se zdá být oblíbenou nejen mezi místními, jelikož pár turistů se mě ptalo, jak se k ní dostat (Asi jsem s mým Canonem na krku nevypadala touristic enough).
Park se mi moc líbil a byla jsem nadšená, že mi vyšlo i počasí, ale byl čas se U-Bahnem přesunout k Olympia Parku, na který jsem se ze všeho těšila asi nejvíc. Zbožňuju německý u-bahn a s-bahn a marně doufám, že se něco podobného zavede v blízké budoucnosti v Dublinu. Co se mi ale snad vždycky povede je, že vylezu na opačné straně než původně chci. Ne, že bych se nedržela ukazatelů, ony ty stanice ale obvykle mají víc výlezů na jedné straně a já jsem z toho jelen.
Takže jsem vylezla na Olympia Park stanici na druhé straně a pak se podle Google navigovala k olympijské vesnici, protože tu jsem si jako správný sportovní fanoušek nemohla nechat ujít. Sranda je, že jsem se v té vesnici objevila ani nevím jak. O tomhle místě jsem si dopředu nic negooglila, takže jsem byla mile překvapena všemi těmi grafitti a malůvkami na skoro každém domě. A taky zjištěním, že v těch domech žijí studenti (narychlo googlím a zjišťuji, že původní domy byly zbourány a znovu postaveny dávno po Olympiádě v roce 1972).
Klikejte na fotky pro pěkné velké rozlišení 🙂
Z vesnice se přemisťuji k Olympijskému stadiónu a věži. V areálu jsem strávila asi tři hodiny – bylo tam prostě tolik k vidění! Od stadiónu (do kterého vás sice za malý poplatek pustí, ale na dráhu si nevyšlápnete .. zlatý Řecko), přes věž, jezírko, plaveckou arénu až po kopec nad tímto celým areálem, ze kterého byl krásný výhled. Běhala jsem dokola a fotila a kochala se a počasí se měnilo, jak se mu zamanulo a já začala pociťovat únavu. Čas na další zastávku: BMV.
Dovnitř jsem teda nešla, zas takovej blázen do aut nejsem. Prošla jsem se okolo, pokochala pěknou architektonickou budovou a bylo na čase se u-bahnem přesunout k Nymphenburskému zámku.
To jsem zase byla chytrá. Vybrala jsem si u-bahn, co byl vzdálený asi třicet minut chůzí od zámku a už se pomalu začínalo stmívat. Mě bolely nohy, protože jsem od rána jen chodila a moc neseděla, ale chtěla jsem budovu vidět ještě za světla. Přidala jsem do kroku a námaha stála za to. On to asi není nějakej extra zámek na evropské poměry, ale vzhledem k tomu, že v Irsku takové stavby neuvidíte, tak jsem stejně stála ohromená. Jo, kontinentální architektura mi fakt chybí.
Zámek má hlavní budovu, pravé a levé křídlo a celkově se stavba docela rozléhá a abych ji celou vyfotila, musela jsem použít panorama. Před zámkem se na trávě pásly kachny a voda hned u zámku bohužel byla vypuštěná, jinak by se návštěvník mohl pokochat pěkným odrazem.
Prošla jsem do zámeckých zahrad, které v podstatě přesně kopírují předzámecké zahrady – mínus ty kachny a víceméně i tu vodu. Místo nich tu jsou po stranách sochy římských bohů (Juno, Pluto, Jupiter a Proserpina) z rukou českého sochaře Dominika Auliczeka.
Nezapomeňte klikat na fotky pro lepší kvalitu 🙂
Z mého itineráře jsem zvládla všechno kromě nočních fotek. Nohy mě bolely tolik, že jsem se rozhodla na tohle vykašlat, stejně už jsem věděla, že se do Mnichova chci zase podívat a všechno si ještě jednou pořádně projít. Nakonec mi jeden den na Mnichov ani moc nestačil.
Ten večer jsem si v hostelu udělala kamaráda – D. z Kostariky. Sdíleli jsme společně pokoj a protože hostel vám na uvítanou dával voucher na drink zdarma, tak jsme šli spolu do baru na jedno. Nakonec jsme skončili kromě piva i u pizzy a bylo nám blaze.
Mnichov jako takový určitě stojí za návštěvu. Kromě starého města v sobě nese staletí historie a pozoruhodných budov a soch. Navíc toto město se dá taky dobře použít jako záchytný bod, když cestujete mimo – do Dachau (koncetrační tábor), Neuschwanstein (zámek, co ho Disney vykradl), nebo třeba Alpy (Garmisch-Partenkirchen). V Bavorsku je spoustu míst k vidění – od historie, přes kulturu až po přírodu a já už teď vím, že se tam zase někdy podívám.
