Cesta do Bavorska díl druhý: přírodní krásy Garmisch-Partenkirchen
Druhou bavorskou zastávkou byla malebná vesnička přímo pod Alpami, na hranici Německa s Rakouskem – Garmisch-Partenkirchen. Vlastně se jedná o dvě vesnice, které se v ’36 na popudy Adolfa spojily a Olympiáda se pak poeticky konala zde.
Původně mi weather appka hlásila jasno a teplo po celý den. Realita nakonec byla taková, že jsem přijela do mlhy zahaleného místa. Mlha se naštěstí s přibývajícími hodinami rozptýlila. Teplo mi dvakrát ale nebylo, ale hlad po novém dobrodružství byl větší.
Jak už víte, každé nové místo si dopředu googlím a vytvářím si v hlavě jakýsi itinerář. Ten pro GaPa vypadal následovně:
- hlavní ulice/centrum
- domečky na louce pod kopcemi
- Eibsee a Zugspitze
- možná i skokanský můstek a irská hospoda (nabízelo se samo)
Tohle všechno jsem chtěla stihnout během slunného dne a sedmi hodin. A to jsem si ještě říkala, že sedm hodin bude možná moc. Ha. Ha. Ha.
Kvůli počasí jsem ihned vyškrtla Zugspitze (na nejvyšší horu Německa jezdí cable car, takže ne, neměla jsem v plánu to vylízt), protože return jízda stála okolo 56 euro a nebyla jsem si jistá, jestli z vrcholu vůbec něco uvidím. Návštěvu Eibsee jsem posunula na odpoledne, kdy se mělo relativně vyčasit a mezitím jsem se rozhodla jít podívat ke skokanskému můstku a kolem domečků na louce.
Skokanský můstek je normálně v provozu a v zimě se tam prý pořádají závody. Měla jsem nesmírné štěstí, protože německý tým zrovna trénoval a já je tak viděla skákat.
Vstup k můstku je mimo sezónu zdarma (nevím, jestli se platí v zimě, ale ty závody asi zadarmo nejsou). Můžete si stoupnout rovnou k můstku nebo po schodech na straně vylézt až do toho místa, kde se atleti odlepují od země. To byla samozřejmě nabídka, kterou jsem nemohla odmítnout. Navíc se nebojím výšek, takže:
Výhled byl poloviční, díky mlze nešly vidět Alpy, ale jen slabý obrys jakéhosi kopce naproti. Navíc schody byly docela steep, takže jsem se můstku držela zuby nehty. Z předchozího dne mě doslova zabíjely nohy, vyjít všechny ty schody a pak je i sejít byla real výzva. Já vím, mám jen ty nejlepší nápady.
Všichni turisti od tama spěchali na výšlap do hor. Neměla jsem vybavení ani správné oblečení, tak jsem se od můstku vydala na louku k domečkům. V tu chvíli začalo vykukovat i slunce a mně se otevřel pohled na jeden z kopců, který spolu s malebnými domečky tvořili pohádkový pohled. Jen koukněte na ty fotky.
Nezapomeňte klikat na fotky pro lepší rozlišení 🙂
Podél louky a železnice, která vezla návštěvníky ke zmiňovanému Eibsee, bylo dostatek laviček a košů (!).V klidu jsem se nasvačila a byl čas pokračovat dál.
Během cesty jsem si udělala nové kozí a ovčí kámošky. Taky tam někdo choval tři lamy. Tři různé zbarvené lamy. Pod Alpami. Musím taky podoktnout, že kromě nádherné přírody se vesničky pyšní boží bavorskou architekturou – takovou tou typickou z filmů a fotek.
Někdy kolem druhé hodiny se úplně vyjasnilo až na Zugspitze, samozřejmě. Špička hory byla pořád zahalena do mlhy, což se musím přiznat, mě fakt štvalo. Dostala jsem se zhruba do druhé části louky a nafotila pár super fotek .. Sama sebe.
Ve tři jsem byla pořád velký kus od Hammersbachu, tak jsem se rozhodla vykašlat na jezero. Místo toho jsem se rozhodla dojít do Hammersbachu, co nejblíž k Alpám a nazpět.
Kraví sen se zvonci!
Kolem čtvrté se mi podařilo se dostat k lesíku, pod Zugspitze a mise byla splněna. Byl čas se vrátit do GaPa, protože mi za dvě hodiny jel autobus a já chtěla ještě navštívit jedno místo.
V tu dobu se pořád víc a víc vyjasňovalo a já si všimla, že kromě Zugspitze a malé alpské špičky vedle, vede po té straně celý kus Alp, který byl teď krásně vidět. Pro mě to bylo poprvé, co jsem byla tak blízko Alp a i když se ty držky celý den schovávaly, tak jsem stejně byla trochu emotional.
Anyway, po skoro dvou hodinách věčného civění na Alpy jsem konečně došla zpátky do centra. Měla jsem necelou hodinu do odjezdu, tudíž jsem se rozhodla přeskočit Artura a zamířit do Ludwigstrasse, turistického spotu Garmisch-Partenkirchen.
Okej, někdo by to možná nazval kýčem, ale sorry jako, ta ulice je malebná, svým způsobem krásná a who are you to judge? Taky jsem na její prolítnutí měla necelých deset minut, tak se pokochejte rychlo fotkami.
Co se týče hostel story – zarezervovala jsem si postel ve Wombats City hostel. Mají pobočky jen asi v pěti evropských městech. Hostel jsem si vybrala, protože v té době měl nejlepší hodnocení mezi mnichovskými hostely – 9.2/10.
Pokoj byl čistý, koupelna byla čistá, voda tekla horká a postele jsou dřevené, ale pevné – nevržou, nemusíte se bát na nich převalit a jsou i vcelku pohodlné. Každý cestoval má u své postele zabudovanou jednu zásuvku spolu se světlem a malou poličkou. Při příjezdu jsem si musela akorát povléct, což mi nevadilo, byla to jen další známka čistoty.
Hostel měl i vlastní bar a kuchyň (mohli jste si buď sami uvařit, nebo si objednat jídlo na baru). Snídani jsem nevyužila, tak nevím jaká byla, ale celkově mi tento hostel vyhovoval.
Jak už víte z článku o Mnichově první noc byla celkem v pohodě. Pak tam ale přišel nějaký pár a jak byl ten týpek tichej, tak byla jeho přítelkyně hlučná. Hlavně po půlnoci a idealně s handsfree na mobilu, nebo s klikama u dvěří. Moc jsem se teda nevyspala, ale udržovala mě při životě myšlenka, že jen dvě noci a budu zase zpátky ve vlastní posteli.
Vůbec jsem nestihla, co jsem chtěla. Vůbec jsem nestihla Alpy, pořádně jsem si neprošla centrum, nebyla u jezera .. Důvod se vrátit! GaPa je opravdu skvělým místem pro přírodní nadšence a když se vydaří počasí, tak je tam spoustu k vidění. Určitě se do GaPa vrátím, nejlépe někdy kolem léta, abych měla větší šanci dát Zugspitze. A pokud náhodou někdy budete mít cestu okolo, tak se tam určitě zastavte aspoň se porozhlédnout.
