Druhou bavorskou zastávkou byla malebná vesnička přímo pod Alpami, na hranici Německa s Rakouskem – Garmisch-Partenkirchen. Vlastně se jedná o dvě vesnice, které se v ’36 na popudy Adolfa spojily a Olympiáda se pak poeticky konala zde. Původně mi weather appka hlásila jasno a teplo po celý den. Realita nakonec byla taková, že jsem přijela do mlhy zahaleného místa. Mlha se naštěstí s přibývajícími hodinami rozptýlila. Teplo mi dvakrát ale nebylo, ale hlad po novém dobrodružství byl větší. Jak už víte, každé nové místo si dopředu googlím a vytvářím si v hlavě jakýsi itinerář. Ten pro GaPa vypadal následovně: Tohle všechno jsem chtěla stihnout během slunného dne a sedmi hodin.…

Máma vždycky žertuje, že jsem se narodila v autě, jak moc miluju cestování. Jako malé mi nemohla říct, že druhý den někam jedeme, jinak jsem ji celou noc nespala. Jako když jsem poprvé jela se školou do zahraničí, strávili jsme 24 hodin v autobuse a hádejte, kdo ani oko nezamhouřil, protože všechno venku bylo nové a fascinující a pořád je. Před odletem mi bylo řečeno, že jsem stejně dobrá, že si takhle někam sama vyjedu. Asi jsem, co já vím. Za těmi všemi příběhy a novými místy se ale nachází nespočet neprospaných nocí a úzkosti. Nevím, jak to mají jiní cestovatelé, ale já jsem od přírody strašpytel a nová místa…