Můj první irský hudební festival
Letos mě první víkend v srpnu čekal můj první eco-friendly hudební festival. Jednalo se o poměrně nový festival v našem hrabství a já na něj jela jako pomocná síla s Waterford Walls.
Festival All Together Now se poprvé odehrál loni v srpnu a nejen, že se vyprodaly všechny lístky, ale taky vzbudil tolik vlny nadšení, že se všechny lístky vyprodaly i letos. Hned během pár minut po spuštění prodeje. Což je v Irsku celkem normální (u festivalu mě to neštve, ale Adele 2016 ..).
Anyways, díky tomu, že jsem dobrovolničila s Waterford Walls (vlastně s The Walls Project, který řídí WW, tím vás ale zatěžovat nebudu), jsem dostala víkendový kampingový lístek. A jestli si myslíte, že teď budu popisovat moje zážitky se stavěním stanu a stáním v řadě na sprchy, tak mě fakt neznáte. Nestanuju. Fakt ne.
Místo stanování jsem si zařídila každodenní odvoz na a z festivalu. Festival se každým rokem koná v Curraghmore House Estate u vesničky Portlaw. Jedná se o pozemky a dům, který kdysi patřily rodu Powerů. Momentálně patří 9. markýzovi Waterfordu, Henry Nicholasi de la Poer Beresfordovi, který se svou manželkou tento dům obývá. Přesto, že majitelé v domě normálně bydlí, tak pozemky jsou přístupné veřejnosti. A ještě jedna zajímavost na závěr – někde na tomto pozemku se prý nachází nejvyšší strom v Irsku!
Mě čekaly dva dny na festivalu – sobota a neděle. Na cestu nás nakonec ještě doplnila kolegyně, jež mě v neděli ráno pobavila, protože si den předtím sundala vstupní náramek ze zápěstí a samozřejmě ho zapomněla doma. Tak jsem všude mávala svým a používala magické spojení Waterford Walls. Ochranka nás nechala v klidu projít.. *návod na příští léto*
Ani nevím co jsem od festivalu čekala. Co se line-upu týče, tak Pussy Riots nakonec nedorazily a Sion Hill hrál až v neděli o půlnoci (nebo to jsem si aspoň myslela) a nikdo jiný mě ze seznamu nezaujal. Festival bohužel nesází na velká jména, nebo asi jo, jen o pár generací mimo mě. Věděla jsem, že tam někde bude pobíhat moje oblíbená irská fotografka (prosím pěkně jediná ženská fotografka, co se v Irsku živí music photography), nicméně jsem neodhadla velikost areálu, a tak jsem do ní „omylem“ nikde nedrcla.
Nakonec jsem vždycky strávila celé ráno a kus odpoledne v našem stanu pomáháním dětem se sprejováním. V sobotu po mé šichtě jsem se vydala na obhlídku celého festivalu. Dětský koutek, kde jsme se nacházeli my, byl hned před Curraghmore House. Aby se člověk dostal ke stage a dalším atrakcím, musel projít skrze „Woodstock“ uličku. Říkám tomu Woodstock ulička, protože byla z jedné strany lemovaná stánky od Zelených, anti-plastic a tak. Přišlo mi to takový hippie. Jak už jsem ale zmínila, festival je proti plastu a podporuje všechno „green“. Naštěstí mě nikdo do ničeho nenutil a mohla jsem bez úhony projít dál.
Hned po Woodstocku následovaly jídelní stánky a pak i dřevěná socha jelena. Shodou okolností jsem se dozvěděla, že to není festivalová atrakce, ale že ten jelen patří k pozemkům a návštěvníci ho mohou obdivovat celý rok. Zajímavé je, že se do něj dá vlézt a svítí mu oči! Po jelenovi jsem se vydala na hlavní pole, kde se nacházel zbytek jídelních stánků a hlavně i dvě největší stage. Ty jsem rychle obhlídla a vydala se na ruské kolo.
Po ruském kole mě čekala zastávka hned vedle – u irské pošty! Jestli mě sledujete na sociálních sítích, tak víte, že irská pošta měla na tomto festivalu stánek, kde nabízela návštěvníkům zdarma poslat pohledy do různých koutů světa. Toho jsem samozřejmě musela využít a jak v sobotu, tak i v neděli jsem jich hned několik odeslala. Co vím, tak většina zatím úspěšně doručena 🙂
Nedělní odpoledne se od toho sobotního moc nelišilo, akorát jsem se pro jídlo přesunula na hlavní pole, protože tam a) měli veganské burgery a b) nebyly tam vosy a já se konečně mohla najíst, aniž bych bavila ostatní mými odháněcími tanečky. Co mě hned v nedělní ráno zaujalo, byl Jameson Acoustic Brunch – to byl brunch od Jamesona (whiskey) a přitom vám hrál týpek na kytaru. Skvělej nápad! Kde už jsem toho týpka viděla? Neviděla? Vypadá povědomě .. na internetech nic není. Hm, nevadí.. O týden později se dozvídám, že to byl Sion Hill. Ach jo. Mně to letos prostě nevychází (Flashbacks o Hayley).
Sprejování bylo únavné – X hodin dělat to stejné pořád dokola a hlavně se pořád usmívat, neusínat a být milá na děti. Což se nakonec ukázalo jako to nejmenší, zatímco spánek si začal vybírat svou daň. Ještě že rodiče dávali pozor a dítka si hlídali. Tímto se veřejně omlouvám za Terez ponocnou.
Co mě na této lokaci hned zaujalo byl fakt, že kolem dokola byly ovce a krávy a celý dny se v klidu pásli. Někteří lidé si dokonce postavili stany docela vysoko do kopce a nebýt zátaras, tak hádám, že by tam brzo měli nájemníky.
Festival to byl povedenej. Zase jsem viděla něco nového, naučila se něco nového a zajímavého. Potkala spoustu prima lidí a měla možnost strávit dva dny s mou oblíbenou partou lidí a skvělým umělcem Kevinem Bohanem. Prý jsme dokonce byli tím nejžhavějším želízkem v dětském koutku! A to se pak pracuje samo.
