Zpátky v Portugalsku: krásy Sintry
Koncem května jsem se po třech letech vrátila do Portugalska. Tentokrát jsem místo Porta zamířila na jih, do Lisabonu a Sintry.
V Portu jsem byla začátkem roku 2019, v zimě a i přesto na mě město udělalo dojem. Do Lisabonu jsem vyrazila koncem května (datum jsem si nevybírala, jela jsem kamarádce na svatbu) a Lisabon měl co dělat, aby se Portu vyrovnal (k tomu se možná dostanu v jednom z budoucích článků). Sintra byla naopak úžasná na první pohled. Počasí na těch pár dní bylo celkem fajn – žádný déšť, dost slunce, vlhkosti, takže se člověk potil o stošest. Byl to ale můj první výlet za hranice od Corony, tak jsem upřímně brala, co se dalo.
Sintra je malé městečko kousek od Lisabonu, schované mezi lesy a kopci. Je to naprostý ráj pro milovníky přírody, krásných výhledů, architektury a hradů. Je tam toho tolik k vidění, že jeden den nestačí. My ale měli právě jen jeden den, vlastně odpoledne. Dala jsem tak na rady kamarádky D., která tam se mnou a s jejím manželem J. výletovala právě v Sintře.
Neměli jsme přesný plán na ten den, ale D. už tady jednou byla, tudíž jsme přeskočili The Palácio Nacional de Pena, který je známý pestrou omítkou – žlutou a červenou. Viděli jsme ho jen z dálky, z protějšího Castelo dos Mouros. Než se ale pustím do detailů všeho, co jsme stihli a nestihli vidět, tak chci jen podotknout pro ty z vás, co by se tam v budoucnu chtěli podívat:
Do Sintry se dá za 45 minut dojet vlakem z Lisabonu a lístek se dá koupit na vlakových nádražích (např. Estacao do Oriente nebo Rossio). Myslím, že jedna cesta mě stála 3,40 euro nebo tak nějak. Vlak jezdí dost frekventovaně a v Sintře staví uprostřed vesničky. Hned u vlakového nádraží si nejspíš všimnete, že je tam dost lidí s vozy, co se snaží nalákat turisty. Budou vám říkat, že cesta pěšky, k jednomu z těch hradů, je hodina hodina a půl. Co vám neřeknou je, že je to do kopce. Jakože fakt do kopce. My šli přes místní park, kde nebylo moc lidí a bylo to tam nádherně zelené, nicméně moje nohy dostaly zabrat, navíc ještě v takovém počasí. Pokud si to tedy můžete dovolit a chcete vidět toho co nejvíc, pak doporučuji místní autobus, auto nebo si najmout jednoho z vozů.
V parku jsme narazili na úžasnou stavbu Vila Sassetti. Jak už jsem zmínila, nebylo tam moc lidí, tak jsme si to mohli vychutnat bez zástupu turistů. Ta budova je uzavřená, ale aspoň se tam neplatí vstupné.
Odtud jsme pokračovali ke zmíněnému Castelo dos Mouros. Do tohoto hradu už se platí vstupné. Před vstupem se taky nachází budka, kterou místní nazývají kavárnou, ale popravdě to vůbec jako kavárna nevypadá. Nicméně prodávají chlazené nápoje/alkohol a je tam i pár laviček na sezení (které ale nejspíš budou obsazené ostatními turisty).
Jakmile dojdete ke vstupu do areálu hradu a koupíte si lístek, tak můžete použít místní toalety a nebo kavárnu (která vypadá jako kavárna). Taky doporučuji být na pozoru, během naší návštěvy se na jedné cestě slunila kočka a nechala se hladit!
K samotnému hradu se jde lesíkem. Nejedná se o hrad, tak jak to známe z Česka. Castelo dos Mouros jsou už jen hradby s pár věžemi, které nejsou otevřené. Nicméně z hradu je krásně vidět na Sintru, oceán a zmiňovaný The Palácio Nacional de Pena. Hrad je ale postavený na kopci a samotné hradby jdou taky do kopce. I když jsou všude schody buďte připraveni na kardio. Mně osobně to dalo zabrat, ale já mám kolena v háji haha Naštěstí tam nebylo moc lidí a sejít se dá tak, že si lidi nepřekáží.
Po Castelo dos Mouros jsme se pěšky vydali dolů. Cesta z kopců, na kterých jsou postaveny hrady jako Castelo dos Mouros, je jak cesta z Ramzové do Jeseníku – serpetíny, kam se podíváte. My si zkracovali cestu lesními cestičkami, občas jsme ale museli skákat z vysokých kamenných plotů. Naštěstí se nikomu nic nestalo a po cestě jsme si ještě užili výhled na The Palácio Nacional de Pena a samotný Castelo dos Mouros.
Původně jsme se chtěli podívat do Quinta da Regaleira, nicméně v Sintře některá místa zavírají hodně brzy (v tomhle případě na konci května už v 5:30 odpoledne). Tak jsme se aspoň pokochali přes plot a vydali se do města na večeři před odjezdem domů.
Zpátky v Sintře nás na jednom rohu odchytla servírka a my tak večeřeli v portugalské restauraci Tulhas. Dala jsem si medium rare steak s houbovou omáčkou a portugalskými brambory a bože, to bylo něco (portugalské brambory jsou nakrájené jak brambůrky – na tenké plátky)! Po jídle mi nezbylo místo na desert, ale jsem si jistá, že je taky mají výborné. Je to malá restaurace, měli jen pár stolů, náš čísník byl muž ve středním věku, který kmital okolo všech stolů a bavil se se všemi zákazníky. A i když já třeba nejsem někdo, kdo tohle má vyloženě rád, bylo milé, že projevoval zájem. V té době jsem to ještě nevěděla, ale Portugalci nejsou vždycky takhle milí, takže týpek se fakt snažil. Navíc druhý večer jsme měli problémy v Belém s večeří a obsluhou, takže Tulhas opravdu 11/10!
Po tomhle už jsme jen došli na vlak o odjeli zpátky do Lisabonu. Jak vidíte, tak jsme vlastně stihli jen jednu pořádnou památku. Nemrzí mě, že jsme toho neviděli tolik, prostě se do Sintry zase jednoho dne vrátím. Což bych měla chuť se vrátit, i kdybych viděla všechno, protože je to fakt cute vesnička s nádhernou přírodou. Co mě mrzí je počasí. Bylo horko, ale vlhko, takže jsme se celý den šíleně potili, ale zároveň jsme neviděli západ slunce (který musí být v Sintře next level), protože v té době už byli mraky.
Nicméně doporučuji, že se dopředu rozhodnete, co chcete vidět a budete se po Sintře vozit. Více info a všech památkách v Sintře můžete najít v těchto článcích (pouze v AJ) – článek 1 a článek 2.
Na mém Instáči @moonfell44 jsem do Highlights „wallpapers“ přidala pár fotek právě ze Sintry, které klidně můžete použít jako vaše nové pozadí obrazovky na mobilu 🙂
