Waterford Walls: street-artový ráj v nejstarším irském městě
Nemusíte mít bakaláře z umělecké školy, nebo se po nocích na tajnačku potulovat po vlakových nádražích se sprejem v ruce, abyste ocenili co se vám právě chystám ukázat.
Okej, tak co je teda Waterford Walls a proč mám z toho pořád druhý Vánoce?
Waterford Walls je street-artový fesťák, co se už šestým rokem pořádá v irském městě Waterford. Waterford je sice nejstarší irské město, ale ekonomicky po roce 2008 docela upadlo a bohužel se z toho pořád snaží dostat (každý druhý obchod ve městě je zavřený a situace se po Koroně nelepší). I přesto, že se město snaží nalákat turisty na historii a tzv. Vikingský trojúhelník, vizuálně město strádalo – škaredé neudržované budovy, nicneříkající ulice.
V létě 2015 se pořádal první ročník Waterford Walls, tenkrát převážně pouze s irskými umělci a město oživlo – všude barvy, dobrá nálada a najednou do města začali přijíždět lidé nejen kvůli historii.
O šest let a několik stovek obrazů později a najednou v době koronavirové je takový festival jediný, který se může pořádat. Píše se začátek září 2020, Irsko je pořád tak napůl zavřené – všude se musí nosit roušky, hospody, co neprodávají jídlo nesmí otevřít a venku se nesmí sejít víc jak 15 lidí ve skupince.
Waterford je znám po celém Irsku svými letními festivaly – ať už je to Spraoi umělecký festival během prodlouženého víkendu v srpnu, nebo hudební festival All Together Now (o kterém jsem loni psala), či Harvest Festival – zářijový festival o jídle. A to jsou jen některé festivaly, obvykle se to jimi od dubna do konce roku jen hemží. I přesto, že se každý zaměřuje na něco jiného, mají jedno společné – davy lidí. Všechny tyto festivaly jsou tzv. open air a k tomu, aby fungovaly potřebují publikum. S tím jak se vyvíjí současná situace v Irsku byly nakonec všechny festivaly zrušeny. Tedy jen zatím ty do konce září a kromě zmíněných Waterford Walls. (EDIT: Spraoi nakonec do ulic dalo pár dekorací a sem tam nechali pár umělců náhodně něco představovat na ulicích.)
Waterford Walls dav lidí k provozu nepotřebuje. Samozřejmě je pěkné vidět lidi, ať už místní nebo turisty, jak žasnou nad právě vznikající malbou a určitě je to i pohonný motor pro samotné umělce. K tomu, aby festival ale fungoval to není potřeba.
My tedy věděli, že letošek dáme nějak dokupy a festival v nějaké formě proběhne. Jen pro představu – v roce 2018 (což byl můj první rok) se festivalu účastnilo kolem padesáti umělců z různých koutů světa a s bráchou a ostatními dobrovolníky jsme lítali jak hadr na koštěti. O rok později jich bylo už „jen“ kolem třiceti. Letos jich mělo být kolem sedmnácti – tuzemských a zahraničních. Doufali jsme, že tzv. Green List se zeměmi nám bude přát a cizinci budou moc přiletět.
Nakonec kvůli Koroně nemohl přiletět nikdo, protože z asi dvanácti povolených zemí jsme v Line-Upu neměli nikoho z těchto zemí. Německý umělec Case Maclaim nakonec přiletěl a strávil dva týdny v karanténě v odlehlé vesničce, aby se zůčastnil našeho jiného projektu v jiném městě (o čem vám snad budu také brzo vykládat).
Waterford Walls obvykle běží pouze týden v srpnu, letos náš tým ale přišel s perfektním řešením a festival tak běžel měsíc a půl a nakonec jej vyplnili pouze irští umělci a známá jména pro všechny fanoušky festivalu. Ve finále vzniklo sedm nových maleb, na kterých se podílelo celkem devět umělců.
Nadšencům našeho festivalu navíc vůbec nic neuniklo – každý den jsme sociální sítě ládovali novým contentem – od fotek, přes timelapsy až po live videa na Instagramu. Publikum tak mohlo sledovat proces vzniku všech sedmi maleb.
Jak jsem zmínila, momentálně se po celém městě nachází okolo stovky maleb. Některé pochází ještě úplně z prvního ročníku, jiné jsou o dost mladší. O tom, jestli malba bude další rok přemalována rozhoduje majitel té budovy. Obvykle ale velká díla zůstávají a menší stěny nacházejí rok co rok nové malby spolu s novými stěnami, aby se vyhovělo potřebám festivalu.
Kromě samotného malování festival v minulosti nabízel i doprovodný program, který se skládal z živé hudby, prohlídky s průvodcem (které jsou dostupné i mimo festival), občasných „expert panel talks“ a podobně. Letos jsme pořádali pouze zmíněné prohlídky, protože ten zbytek by s vládními nařízeními nebyl možný. Nehledě na to, že festival má každým rokem finanční potíže a spousta položek z doprovodného programu by stejně nebyla možná kvůli nedostatků financí.
Jak jsem se k takovému festivalu vůbec dostala?
Rok 2018 byl pro mě rokem plných změn, které jsem sama vyhledávala, což se normálně nestává, ale asi jsem se bouchla do hlavy.. tak jsem jeden letní den četla místní noviny a viděla, že festival hledá dobrovolníky. Nevím, co mě to napadlo, ale přihlásila jsem se. Pamatuju si to jako dneska, když jsem každý den vstávala se staženým žaludkem, i přesto, že mě to moc bavilo a věděla jsem, že se tam nic špatného neděje, ale to bych nebyla já, aby mi ze všeho nebylo pořád špatně haha
Bráchu jsem naverbovala asi po dvou dnech a nakonec tam běhaly vtípky, že by se měl naklonovat, protože každému vyhovovalo, jak tvrdě pracoval. No jo, levné pracovní síle z východu se jen tak něco nevyrovná haha
Bráchova přítomnost mi taky pomohla s úzkostmi, což on nevěděl, takže mu teď veřejně děkuji. Jinak my tam působili jako tzv. general volunteers – dělali jsme, co se nám řeklo, šli jsme kam se nám řeklo, nosili jsme umělcům po městě vodu, pomáhali jim s malováním (brácha tak asistoval Joe Caslinovi, který je velmi oblíbený tuzemský umělec) a workshopy (na mě zůstal Shuk a jeho workshop s dětmi.. což nakonec proběhlo mnohem víc v klidu, než jsem čekala HashtagKeepTheChildrenToYourselves).
Momentálně působím už skoro dva roky jako Social Media Manager a v podstatě postuji a starám se o content pro sociální sítě jako je Facebook, Instagram a Twitter. A to teda nejen pro tento festival, ale i agenturu, která ho vede a jeden umělecký side projekt financovaný Evropskou Unií.
Takhle spousta umělců přenáší své skeče na zdi – vlevo Russ, uprostřed Peachzz a vpravo Nina Valkhoff
Waterford Walls mi vždycky přínáší radost a spoustu úžasných zážitků. Během posledních dvou let jsem se setkala se spoustou zajímavých lidí, ať už umělců, či dobrovolníků nebo lidí z našeho core týmu. Loni jsem také měla možnost strávit odpoledne s naším dvorním fotografem Karolem Kachmarskym, který také zachytil moji úvodní fotku (před malbou španělského umělce Taquena). Jeho fotky jsou prostě parádní a moc mě baví, takže jsem byla nadšená, že jsem ho mohla pozorovat při práci a nakonec i na pár fotkách pózovat (to jsem moc nadšená nebyla, ale ony samozřejmě vyšly pěkně).
Vyjma toho si mě loni pamatovalo pár umělců a s jinými jsem se seznámila, takže to pak zase letos šlo jako po másle. Kromě všech těchto „connections“ se člověk při takových akcích naučí i zrovna aktuálnímu slangu. Při koukání do mých poznámek z loňského roku evidentně v létě 2018 frčelo „sound“ (You’re sound./They’re sound.), o rok později pak zase „legend“ (You’re legend./They’re legend.). Letos jsme všichni byli stars. Yay.
Jeden z mých největších zážitků byl ale loni, když jsem jak pobíhala po městě jako jojo, abychom měli pořád fresh content pro sociální sítě a najednou mi volá kolega, že mě někdo hledal v kanclu. Když jsem doběhla celá zpocená zpátky, tak jsem zjistila, že mí dva přátelé tady v Irsku přijeli na surprise visit. Ten den jsme si spolu moc užili, chudáky jsem potahala po asi dvou tříhodinové prohlídce a setkali i s pár umělci a G. natolik zapůsobili svou francouzštinou na francouzského umělce Russe, že nám dal pár pohledů zdarma. Holandská umělkyně Nina Valkhoff nám zase rozdala nalepovačky se svými malbami z různých koutů světa.
Nalepovačky Niny Valkhoff před její malbou ve Waterfordu. Foceno mnou.
Pokud se po době koronavirové rozhodnete cestovat a zamíříte i do Irska, určitě si přidejte Waterford do svého cestovního plánu – ono to opravdu stojí za to. A jestli chcete zůstat v obraze, pak navštivte/sledujte náš Instagram.
Ještě bych chtěla na závěr přidat, že né všechny malby ve Waterfordu spadají pod náš festival. Vždycky je dobré se optat Googlu, nebo čeknout Instagram festivalu, popř. The Walls Project (agentura stojící za festivalem), či Murals for Communities (projekt financovaný EU) – pokud ta malba není zmíněná na žádném profilu, pak k nám stopro nepatří 🙂
