Po skoro sedmi letech jsem strávila víkend v Česku a takhle to dopadlo
Loni na začátku listopadu mi začal osmý rok v Irsku. Na konci října, po skoro sedmi letech (byla jsem v Česku po přestěhování se si dodělat střední) jsem zamířila zpátky do Čech. Přesněji řečeno jen do Prahy a jen na čtyři dny.
Samozřejmě jsem si vybrala víkend, kdy jsme slavili stoleté výročí od založení Československa. Okej, já si ten víkend nevybrala schválně, měla jsem další koncert (a neměla jsem srdce jim to vyčíst).
Ani moc nezáleží na tom, kde jsem byla a co jsem dělala (ano, něco málo nakonec zmíním níže), jako na tom, jaké to je se skoro po sedmi letech vrátit domů. Jestli se to vůbec dá nazývat domovem.
Můj první dojem byl (ne)překvapivě negativní a moc jsem se necítila. Lidi nebyli moc příjemní (to jsem čekala) a můj úplně první spoj z letiště při příletu měl zpoždění a vážně mi přislo divný, že všichni okolo mluví česky. Pořád.
Proto mi nejspíš přišlo osvěžující, když mě během víkendu zastavovali Němci a lámanou angličtinou se mě ptali na cestu. Jederzeit, meine Freunde.
Všechno se začalo zlepšovat hned první večer, když jsme se sešly s V. a daly si dva černé Kozly (a ti mi teda dali zabrat).
Od soboty se všechno začalo měnit – můj pohled na zamračenou Prahu a Česko. Začala jsem se zase cítit jak ve vlastní zemi (i když pořád nejsem schopná odhadnout, jestli to, co kupuju v korunách je drahý nebo ne). Až po čase jsem si uvědomila, že za tím tak trochu stálo zmíněné výročí. Všude totiž vlály české vlajky a jo, byla jsem chvílemi trochu emotional.
Z Irska jsem zvyklá, že vlajky vlají před budovami jako muzeum, galerie nebo státní správa nehledě na svátky jako Svatý Patrik. V Česku to ale zvykem není a myslím, že mi taková maličkost i trochu pomohla se necítit ve vlastní zemi cizinkou. Naopak, cítila jsem se hrdá. (Aspoň do nedělního poledne, kdy Miloš strašil na Vítkově resp. jen kopec nade mnou. Lepšočlověk.)
Sobota – 27. 10. 2018
Okej, konec terapie. Co jsem teda dělala celý víkend? V sobotu jsme měly koncert Die Happy, po koncertu se naše parta sešla ve velkém a jednalo se o takový sraz po několika letech. Kromě nových a starých tváří a tváří, které jsem znala z internetu a ze vzájemné spolupráce (naživo jsme se viděly poprvé), tak na rychlo přijelo i Avokádo s kamarádkou a za to moc děkuji!
Nicméně celá sobota se odehrávala celkem akčně – díky počasí jsme se moc nepromenádovaly venku (buď byla děsná kosa, nebo pršelo .. já vím, druhý Irsko), takže jsme se s V., K. a F. domluvily, že půjdeme na oběd do vegan café nebo podobného místa. Původně jsme chtěli jít do hipster místa Cafefin, ale tam bylo plno, tak V. navrhla Moment.
Prosím vás, pokud někdy budete v Praze, tak se určite nestavujte v Momentu. Nevím, možná jsou v Irsku prostě jiný zvyky, ale ve zkratce – obsluha nás ignorovala asi dvacet minut, pak odmítli vzít naši snídaňovou objednávku, protože už bylo minutu po půl a ani se neomluvili. Teď s odstupem času mi to přijde úsměvné (v Irsku by vám v takové chvíli nejen vzali tu snídaňovou objednávku, ale nejspíš byste dostali i drink zdarma), v té době jsme ale ani jedna z nás nechápala, jestli je to nějakej prank nebo co.
Die Happy hráli v Paláci Akropolis. Tam jsem ještě předtím nebyla a příjemně mě tahle venue překvapila – v klidu jsme si odložily kabáty, nikdo mi neprohlížel batoh, takže jsem se vyhla nepříjemné konverzaci ala proč mám s sebou můj Canon (který jsem ve finále stejně vůbec nepoužila, takže sorry jako žádný fotky z koncertu nejsou). Nakonec jsem celý koncert stála vedle pána na vozíčku, takže jsem se snažila moc nehýbat a uhýbat pogovací vlně z prostředku klubu. Die Happy sice hráli akusticky, ale na některé songy se dalo krásně vyblbnout.
Neděle – 28. 10. 2018
Neděle byla věnovaná naším vnitřním turistům. Odpoledne jsem vytáhla V. ven a protáhla ji (nebo ona mě?) po Starém městě. Samozřejmě v té době se na Staromáku začali shromažďovat lidi, protože oslavy výročí. S V. jsme si zašly na další super dobrej veganskej nášup (po kterým se mi fakt stejská), taky jsme stihly Pumpkin Spice Latté, jelikož bez něj to není pravej podzim a pak už byl čas, aby V. stihla odvoz zpátky do Berlína.
Mně začalo sólo dobrodružství po Praze – vydala jsem se na cestu zpátky na Airbnb – v podstatě stejnou cestou a pane jo, na Staromáku bylo lidí, že jsem si to v půlce málem rozmyslela. Samozřejmě bych to nebyla já, abych omylem cestou na zpět, asi pět minut od domu, nešlápla celou teniskou do kaluže .. Takovej lifehack – na mokrý boty zabírá fén.
Sotva jsem se na Airbnb osušila, vyrazila jsem zpátky k Vltavě, abych se pokochala výročním ohňostrojem (ne, horší fotky nemám). Musím říct, že se povedl a domů jsem šla pozitivně naladěna.
V pondělí mi jel spoj na letiště až v poledne a z Airbnb jsem musela odejít už před desátou, tak jsem se ještě prošla kolem Vltavy až k Nároďáku/Tančímu Domu a nafotila pár fotek.
Procházka Prahou okolo Vltavy a Karlínem podle mě stála za to.
Praha měla vždy zvláštní místo v mém srdci, hlavně díky všem těm koncertům, ale loni jsem si ji pořádně prošla a déšť nedéšť zase mě nadchla – ta architektura ve Starém městě a na Karlíně je prostě nádherná (K Hradu jsem to nestihla .. teda jako, kdo by se tam hrnul). Celkově můžu říct, že jak jsem byla při příjezdu taková nesvá, tak jsem nakonec odjížděla docela mile rozjímaná a fakt se těším až se do Prahy zase vrátím.
