Na skok ve Švýcarsku: jeden den v Luganě
Dneska vás s sebou nadšeně vezmu do italské části Švýcarska, přesněji řečeno do městečka Lugano. To se nachází na pomezí s italskými hranicemi a je to v něm opravdu poznat!
Proč Lugano? Když jsem se rozhodla, že dovolenou strávím ve Švýcarsku, dívala jsem se i na možnosti navštívení vedlejších zemí. Jednou zastávkou bylo Miláno, nicméně nakonec jsem se rozhodla nejet a užít si pořádně jen Švýcarsko. Bylo super, že jsem našla Lugano, kam se dá za 3 hodiny dojet vlakem z Curychu – a bez přestupu!
Kromě krásných výhledů na jezero “Lago di Lugano” jsem si samozřejmě musela udělat mapku míst, která jsem určitě chtěla během návštěvy navštívit. Původně jsem přemýšlela nad San Salvatore, ale dostat se tam by trvalo dlouho, ať už pěšky nebo místní dopravou.
Nakonec jsem objevila další vyhlídku na druhé straně města – Monte Bré. A co bylo nejlepší – jela tam lanovka! Ke všemu se ale ještě dostanu.
Do Lugana jsem vyjela v pondělí kolem desáté ráno z curyšského HB. Co bylo zajímavé – průvodčí se na platformě, dávno předtím než přijel vlak, ptal lidí jestli jedou až do Itálie (vlak jel z Curychu až do Milána) a podle toho je posílal do jiných částí nástupiště, aby pak jen nasedli do správného vagónu. Já si vybrala prázdný vagón, kam se bohužel potom nacpala škola na výletě. Trochu jsem se bála, že to bude dlouhá cesta, protože to byli puberťáci, ale naštěstí oba učitelé seděli s námi v kupé a děcka si hlídali.
Výhledy z vlaku byly fajn – prvně jsem viděla pláně a malé vesničky uprostřed ničeho, později potom kolem nás šly vidět hory (a možná i Alpy?) a dálnice náhodně se objevující se z tunelů v kopcích (mělo to velké Need for Speed vibes). Co se samotného vlaku týče, mezi Curychem a Milánem jezdí EC – což je komfortní rychlovlak. V mém vagónu jsem seděla v samotné sedačce místo klasických 4, ale ještě jedna prázdná byla naproti mně a prázdnou zůstala celou cestu – děcka si nic netroufly. Měla jsem tam i skládací stolek. Na cestě nazpět jsem seděla v klasické čtyřce, kde byla zástrčka jak pro švýcarské koncovky, tak pro ty evropské (české). Jinak jsem zjistila, že já a EC vlaky kamarádi nebudeme, těch 150 km/h nesvědčí mým uším.
Do Lugana jsem se dostala kolem půl druhé a plánovala si vzít vlak nazpět v 6:30 večer, abych se dostala na hotel v celkem ok dobu a mohla se trochu vyspat, protože druhý den jsem opouštěla Curych (ano, konečně vás čekají články o švýcarské přírodě). Takže jsem před sebou měla cca 5 hodin. Rovnou říkám, že tenhle plán mi nevyšel. Jak to? Čtěte dál.
Lugano se nachází hned u švýcarsko-italských hranic, a dokonce je naproti San Salvatore italská část Campione d’Italia (jakože vesnička ve Švýcarsku, ale obehnaná italskými hranicemi). Čím je Lugano ještě speciální? Konala se tu úplně první Eurovize (v roce 1956). A ne, kvůli tomu jsem do Lugana fakt nejela. Dočetla jsem se to až teď při psaní tohoto článku. Nicméně mám z toho radost, muselo to být tenkrát fakt prima.
Nevím, kolik bylo stupňů při mém příjezdu, ale měla jsem pocit, že aspoň 100. Lugano už je celkem daleko od Alp a slunko se nebojí do toho uhodit. Stejně jako v Baselu a Curychu, byla modrá obloha a slunce svítilo, jako by mu za to platili. Já se vydala pěšky od nádráží k jezeru, což znamenalo sejít asi milión schodů (jít dolů bylo fajn, vyjít je po celém dni nahoru už byla o dost větší výzva). Už od schodů má člověk ale krásný výhled na Lago di Lugano a Monte Bré a tomu se opravdu nic nevyrovná.
U jezera jsem strávila chvíli, protože tam není kde se moc schovat (lavička pod stromem byla samozřejmě zabraná dalšími turisty) a to horko se nedalo vystát. Tam jsem se rozhodla, že bych se měla najíst. Původně jsem přemýšlela nad take away nebo i restaurací, ale nechtěla jsem moc ztrácet čas a nakonec se vydala co Coopu. Cesta k tomuto supermarketu vedla přes velmi italsky vypadající část Lugana – úzká pěší zóna, vysoké budovy s balkónky a drahé butiky, kam se jen podíváte. Od supermarketu jsem se rozhodla jít okouknout lanovku k Monte Bré. Vzala jsem to po hlavní silnici rovnou k první části lanovky, tudíž jsem bohužel úplně přeskočila další části města – ty více turistické.
Vzhledem k počasí jsem čekala, že u lanovky bude dost lidí (aspoň podle recenzí na internetu), takže jsem byla připravena se na vyhlídku vykašlat a vrátit se do centra Lugana. K mému zjištění žádná fronta nebyla a kromě jednoho páru jsem měla celou lanovku pro sebe. Tahle lanovka na Monte Bré se skládá ze dvou částí – ta první je krátká a zadarmo a doveze vás k začátku lanovky, která jede až na Monté Bré (abyste se dostali k této části lanovky bez použití té první, tak byste museli obejít půlku kopce). Lanovka na Monte Bré a nazpět mě vyšla na 13 franků a to díky Swiss Travel Pass (a tom více v jednom z budoucích článků).
Po cestě nahoru se mi otevřel výhled na Lugano a okolí, cesta netrvala víc jak deset minut a nahoře na mě čekal obchod s občerstvením a výhledem. Občerstvení jsem přeskočila, přece jen jsem se chtěla pokochat výhledem a svézt se zpátky dolů a hurá na vlak.
Od prvního výhledu jsem prošla okolo kostelu Maria Assunta přes les na vyhlídku nad vesničkou Bré. Je to poslední vesnička před hranicemi s Itálií. Bohužel jsem neměla čas se do ní zajít podívat, ale podle internetu jsou tam zajímává místa k vidění. Přes tu vesničku pak člověk může sejít do Gandrie, což je také jeden z oblíbených turistických spotů. Z Gandrie se pak autobusem dostanete nazpět do Lugana. Ten den byl výhled úžasný – viděla jsem všechny hory, vesničky a městečka v italském údolí na východní straně Lago di Lugano.
Od vyhlídky jsem vyrazila po prašné cestě k restauraci, jejíž exteriér zdobí nejednu fotku na internetu. Po cestě jsem slyšela nějaké šustění a myslela jsem, že to jsou jen další lidi procházející lesem, ale ukázalo se, že tento kopec je domovem krásných ještěrek! Jednu se mi dokonce podařilo vyfotit a moc mi to udělalo radost, vždycky jsem je v Česku milovala.
V tuhle chvíli bylo jasné, že plánovaný vlak v 6:30 nestíhám, i přes frekventovanost lanovek. U restaurace je další vyhlídka, ta se ale nachází na zahrádce restaurace a mně se nechtělo utrácet velké peníze a čekat bůhví jak dlouho na obsluhu, navíc protože ten den bylo takové horko, všechny kopce byly stejně modré. Nakonec jsem vyšla nad restauraci odkud se člověk dostane nazpět k lanovce a výhled byl za mě dost super (a zadarmo yay):
Potom, co jsem nafotila sto stejně vypadajících fotek, jsem vyzkoušla místní záchod (ty jsou taky těžko k mání v Luganu, ale nahoře u lanovky na Monte Bré jsou moc fajn) a svezla se lanovkou dolů. Musím přiznat, že jsem tu lanovku tlačila očima, abych stihla vlak. Po cestě nazpět jsem se stavila ve zmrzlinárně a koupila si citrónový sorbet, který nebyl nijak výjimečný, ale jako sladká tečka za takovým prima denním tripem stál za to.
Jeden z největších zabijáků a mé blbosti bylo, že zpátky na vlakové nádraží jsem vyšla ty šílené schody. Ve stejnou dobu tam byly dva místní muži a používali ty schody ke cvičení – vyběhli je nahoru a pak zpátky dolů a opakovali to. Myslím, že to zvládli tak dvakrát nebo třikrát za tu dobu, než jsem ty schody vyšla já. Já teda koukala na mapu, jestli se to nedá vyjít jinudy a nevím, jestli jsem už byla u těch schodů a nestihla bych ten 7:30 vlak, nebo proč jsem si jako nezaplatila místní vlak (on by byl možná se STP zadarmo), který jede z centra k nádraží, nicméně moje kolena mi teda poděkovaly. A btw, můj vlak měl 30 minut zpoždění, kdybych to věděla, tak jsem se mohla svézt. Zpoždění měl kvůli tomu, že jsme čekali na vlak z Benátek – nebo aspoň to se mi snažila jedna místní žena vysvětlit v němčino-italštině. Bylo to poprvé a naposled, co měla veřejná doprava zpoždění po dobu mého pobytu ve Švýcarsku. Jako omluvu nám dali Appenzeller Bärli-Biber a vážení, nikdy jsem neměla nic tak dobrého. Perníková sušenka plněná meruňkovou náplní. Je to prý dost oblíbený snack místních lidí. Hnedka jsem si další den koupila jeden v Coopu a domů jsem přivezla mamce a kamarádům. Oh, a nakonec jsme z Lugana odjeli bez cestujích z Benátek. Oops.
Na hotel jsem se dostala v 11 a lehce jsem umírala, ale Lugano za to prostě stojí. Pokud budete někdy v Miláně nebo u Lago di Como, a budete mít víc času, tak určitě doporučuji trip do Lugana. Autem z Milána za hodinu, od jezera Como za 40 minut. Pokud nemáte auto, pak od jezera jede autobus 1 hodinu a z Milána se dostanete do hodiny a čtvrt vlakem popř. Flixbusem.
Lugano je podle mě skvělá destinace pro všechny – pro milovníky plavání je tu jezero, pro milovníky turistiky jsou tu šílené výhledy ze všech hor okolo jezera, město má krásnou architekturu a okolo samotného Lugana se nachází více oblíbených spotů – např. Morcote. Já vím, že se chci určitě do Lugana opět zase někdy podívat a strávit tam třeba i několik dnů.
Co se mi na Luganě líbilo
I přesto, že mi tu příšli lidé míň friendly a měli takový ten high-end italský snob face, musím říct, že jsem měla tři moc milé setkání. První, když jsem přijela s lanovkou dolů a vytáhla si foťák, abych si něco vyfotila. Auta kolem mě jezdily pomalu, ale jedna paní úplně zastavila a zavolala na mě z okýnka jejího auta, protože mi z batohu vypadl USB drát. Je to blbost, ale jeden nemůže mít dostatek USB drátů. Druhé setkání bylo v místním Coopu, když jsem do něj šla podruhé na mé cestě na nádraží. Rozhodla jsem si koupit banán. Tady v Irsku se ve všech supermarketech zelenina a ovoce váží na pokladně. V tomhle Coopu se vážili v jejich sekci. Paní pokladní (stejná, co mě obsluhovala poprvé) se zvedla a šla mi zvážit banán. Když mi to došlo, hned jsem se začala omlouvat, ale ona byla úplně v pohodě. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že za pár minut zavírali a za mnou nikdo nebyl a taky jsem určitě přímo křičela “turistka!”. Nicméně mi to připomnělo, co se mi stalo u nás v Tescu pár týdnů dozadu (chtěla jsem si koupit balené pečivo – tyhle všechny vždy musí mít barcodes, u samoobslužné pokladny jsem si všimla, že ten barcode chybí. Oslovila jsem tam obsluhu, abych se zeptala, jestli ho třeba nemá někde po ruce – v těch jejich chytrých knížkách. Místo toho na mě ta Irka vyjela, že si proto jako musím zajít sama, že ona jako nemůže. Takže této švýcarské paní jsem si fakt vážila). Třetí pak zpátky u jezera, než jsem přešla silnici, abych vyšla vražedné schody. Jedna děvčica mě poprosila, abych ji s přítelem vyfotila. Byla milá, ale hlavně oba byli vyháklí a nechtěla ani moc pozadí, takže hádám, že jsem nějakým místním udělala ten večer radost (snad).
Co se mi na Luganě nelíbilo
Zááááchody. Do teď nevím, kde je ve městě mají. Taky lidi. Jsou moc hezký a hubení haha ne jako byl to trochu kulturní šok. Mimo to, když jsem fotila, tak se nikdo neuhýbal, nebo na mě koukali jak doma ach jo.
Pokud vás tento článek zaujal a chcete si pročíst zbytek zážitků ze Švýcarska, tak prostě klikněte/klepněte na ten štítek níže „switzerland“ a blog vám tak vyhodí všechny dostupné příspěvky.
