Na skok ve Švýcarsku: jeden den v Curychu
Nebyl by to výlet do Švýcarska, kdybych se nezastavila i v Curychu. Jak už víte, Curych byla moje “základna” na pár dní, tudíž jsem měla na město víc jak jeden den a mohla jsem ho tak lépe poznat. A že bylo co poznávat!
Do Curychu jsem přiletěla v pátek v noci. Z letiště jsem jela vlakem na HB (hlavní vlakové nádraží ve městě). Hotel jsem měla hned přes řeku. Původně jsem myslela, že bude celkem jednoduché se zorientovat, ale nakonec jsem se musela připojit na místní WiFi (což byl actually dobrý zážitek – člověk tam nic nevyplňuje kromě telefonního čísla, na které mu pošlou kód, se kterým se přihlásí). Měli to samozřejmě rozkopané okolo nádraží a já nevěděla kterým směrem je řeka. Nakonec mi pomohl rozsvícený nápis na hotelové střeše, který jsem zahlédla v dálce.
Byla jsem ubytovaná v hotelu Limmathof v centru Curychu a to hned z několika důvodů – dostupnost bez šance si zkontrolovat informace online (prostě hotel co nejblíž HB, abych nemusela řešit, jak se tam dostanu uprostřed noci bez internetu) a cena (pak teda i jak vypadal pokoj, ale hotely jsou v Curychu drahé, takže ve finále moc možností nebylo). Pokoj celkem ušel, nebylo to nijak moderní, ale na 4 noci to stačilo. Koupelna ale modernější byla. Nicméně, zážitky z hotelu: nemohla jsem usnout, protože lidi pořád mlátili s dveřma a bylo hrozné vedro. A když už jsem usnula první noc, tak mě kolem půl páté ráno vzbudil vysavač… No, příště to bude chtít větší budget!
Můj plán v Curychu byl hmm… i na den a půl v horku toho bylo dost. Místa zakroužkovaná červeně jsem nestihla, ale třeba Lindt čokoládová továrna byl spíš plán na deštivý den. A ten zbytek jsou skoro všechny street art malůvky. Co pro mě osobně bylo důležité bylo centrum města a to jsem si prošla krásně.
Co si pamatuju z neděle je, že bylo šílené vedro. Měla jsem s sebou samozřejmě vodu, ale v tom vedru se rychle oteplila a nedala se pít a jeden litr na celý den prostě nestačil. Ze zdravotních důvodů nemůžu pít neperlivou vodu a upřímně, asi bych ji z těch veřejných fontán ani nepila. Přece jen každý druhý člověk do ní ponoří ruce a občas i celé tělo. Sehnat perlivou vodu byl problém. V Altstadt jsou především restaurace a obchody, co neprodávají jídlo a pití. Na druhé straně řeky Limmat to není o nic lepší. Já se hlavně rozhodla jít Bahnhofstrasse od HB k jezeru a doteď nechápu, kdo na té ulici nakupuje (je to samý Dior, Versace, Dolce and Gabbana, Louis Vuitton a tak). Čím víc se oddalujete od vlakového nádraží a blížíte se k jezeru, tím menší šanci máte na obchod s potravinami. Musím říct, že v tomhle případě jsem dost zvyklá na Irsko a naše Centry (něco jako Jednota) a Dealzy a “Euráče”. Nakonec jsem si koupila vodu u jezera a svezla se tramvají k hotelu, místo toho, abych šla pěšky.
Ten den jsem začala procházkou kolem řeky a pak se ponořila do starého města. Nenechte se ošálit tím, jak se jmenují části Curychu – i ta část kolem Bahnhofstrasse má spoustu historie a starých budov/kostelů. Altstadt, podobně jako v Baselu, je víceméně do kopce. Výhled od místní univerzity je populární spot pro turisty hlavně kvůli tomu, že od mého hotelu jezdí “lanovka”. Já si ji ale nevzala, protože ten kopec se dá vyjít v pořádku (pokud teda nemáte nějaké postižení, v tom případě doporučuji tu lanovku nebo tramvaj).
Jsem ráda, že jsem nakonec šla pěšky, i když některé silnice byly pod konstrukcí a ani asfalt na nich nebyl, ale co už. Nicméně, po cestě k univerzitě jsem objevila krásnou zahradu hnedka vedle kampusu, Rechberggarten. Koukněte na fotky níže:
Abyste se dostali na výhled, musíte projít okolo samotné univerzity až k ETH Zürich. Před touhle budovou je tzv. Polyterrasse a od tama je právě výhled. V době mé návštěvy, víc jak polovina byla zarostlá keřy a stromy, takže člověk měl výhled jen na levou část města a vyhlídku za ní. Nicméně to bohatě stačilo. Pokud navíc budete mít štěstí s počasím, tak narozdíl ode mě, můžete zahlédnout i část Alp (ty jdou lépe vidět odjinud, ale k tomu se ještě dostanu).
Na této vyhlídce se mi stala funny věc. Zatímco jsem čekala, až si ostatní lidé nafotí výhled a selfíčka, tak jsem si všimla kluka se stejným foťákem jako mám já. Dost mě to nadchlo, protože zase tolik majitelů 90D neznám, tak jsem se rozhodla ho oslovit. Ukázalo se, že máme i stejný objektiv. Týpek byl z Německa a zajel si do Švýcarska jen tak, natočit dokument o Švýcarsku. Ten den jsem na sobě měla Alice Merton tričko (ne, už mi není 15, tak na tom tričku není její obličej, ale část textu jedné písničky) – L. ten merch hned poznal, takže kromě Švýcarska a našich foťáků jsme taky dali řeč o Alice haha (tohle je šílený kontrast v porovnání s tím, že jsem o pár dní později na sobě měla moje Raccoons in Eras tričko a nikdo (!) mi nic neřekl. Švýcarské swifties, styďte se.)
Z Aldstadtu jsem se šla ochladit do hotelu a pak jsem vyrazila na druhou stranu řeky. Tu část u HB už jsem znala díky mému nákupu SIMky a bundy (randomly jsem si vzpomněla, že ve Swisscomu hráli Come back… Be Here od Taylor a tuhle vzpomínku si tu prostě musím napsat). Zajímala mě ta stará část města a samozřejmě jezero. Zatímco v Aldstadtu mají Grossmünster, na téhle straně řeky jsou kostely Frau Münster a svatého Petra. Všechny tři budovy jsou hodně vyobrazené na turistických věcech (Je zajímavé, jak spousta z nás nevěří v žádného boha, ale máme druhé Vánoce z kostelů). Myslím, že na Grossmünster se dá za poplatek vyšlapat do jedné z věží, což může být fajn, ale já se tomu během mého výletu vyhnula.
Kromě kostelů taky doporučuji zastávku na Augustinergasse – další turistický spot. Je to ulička s moc hezkou historickou architekturou a spoustou švýcarských vlajek. A popisek na oficiálních turistických stránkách Curychu mě dostal: “S mnoha zachovalými, barevně malovanými arkýři umožňuje nahlédnout do historie města. Kromě lepšího světla poskytovala arkýřová okna především možnost vidět, kdo je u dveří. Nikdy nebyly postaveny přímo nad vstupními dveřmi, ale vždy byly mírně posunuty. Díky tomu mohli obyvatelé již zdálky zaznamenat nežádoucí hosty a v případě potřeby se jim elegantním způsobem vyhnout.” To jsem úplně já doma nahýbající se z okna nad vchodovými dveřmi, abych viděla, jestli mám scházet schody hahaha
Jinak nevím proč, ale Augustinergasse jsem si vůbec neprošla, prostě jsem jen nakoukla z jedné strany a šla dál. Tak pokud náhodou budete někdy v Curychu, tak si tu uličku projděte i za mě!
Jedna z mých nejoblíbenějších částí Curychu je ten poslední kousek řeky Limmat mezi Münsterbrücke a Quaibrücke. Pokud jste na straně starého města, tak se koukáte na krásnou architekturu na druhé straně a k tomu mají místní právě tady zakotvené své loďky. Taky je tu spousta racků – miluju je! (Poznámka: během editování fotek jsem si všimla, že na jedné straně, jak se slunily místní ženy, tak některé byly nahoře bez. Nevím, jestli je to normální a očekávané v této části města, ale jen poznámka, pokud náhodou budete okolo a třeba vám to vadí a tak./Mně to nevadí, actually bych chtěla mít jejich sebevědomí.)
Samotné jezero je prostě úžasné. Jak už jsem zmínila, bohužel bylo moc horko a Alpy šly vidět jen trochu – a celé modré. Nicméně Google potvrdil, že za dobrého počasí se od jezera dá v pohodě koukat přímo na Alpy. To je život! Ne fakt, jsem tam stála a prostě záviděla, že se místní ráno vzbudí a jdou na procházku kolem vody a koukají na Alpy. Ach jo. Na jezeře bylo samozřejmě hodně moc lodí a jsou i nějaké turistické, které vás povozí po jezeře. Bohužel jsem neměla čas, ale jednou bych určitě chtěla.
Do téhle části města jsem se vrátila můj poslední den aka den odletu, protože kde jinde zakončit takový super výlet? A moc ráda nahlašuji, že viditelnost byla už o něco lepší (což jsem věděla už z Interlakenu, to poslední ráno bylo šíleně krásné – o tom ale v jiném článku). Alpy byly pořád modré, ale foťák už je krásně zachytil i se sněhem!
Ten poslední den jsem i doufala, že si budu moct nechat kufr v úschovně na vlakovém nádraží, ale všechny boxy byly obsazené, tak jsem se svezla tramvají. Nicméně je to trochu škoda, protože bych tam byla víc mobilní i přesto, že bylo pořád šílené vedro.
Jediné, co mě mrzí je, že jsem se nepodívala na druhou stranu jezera (do té části, kde je Lindt čokoládovna). Myslím si, že to tam taky musí být moc hezké. To se pojí ale s mým obvyklým “chtěla bych na každém místě strávit X dní, abych ho lépe poznala a viděla všechno a za každého počasí”. Třeba někdy 🙂
Okej a teď zlatý hřeb Curychu: Uetliberg. Výhled na celé město A Alpy! Výhledna (a restaurace samozřejmě) se nachází na kopci nad Curychem a jde krásně vidět ze starého města. Nebylo by to Švýcarsko, aby se tam člověk neměl jak dostat. Linka s-bahnu S10 z hlavního vlakové nádraží mě dovezla navečer do stanice Uetliberg. Cesta trvala zhruba 20 minut a nabízela krásné výhledy na město, okolí a přírodu. Samotný s-bahn byl navíc krásně čistý! Jsem zvyklá na ty německé a ty tak čisté prostě nebývají (a DART v Irsku na tom není o nic lépe). Od stanice k vyhlídce je to asi 10 minut pěšky a do kopce, což v takovém počasí nebylo zrovna něco, co bych si užívala. Na samotné vyhlídce je hotel a restaurace a pak máte na výběr dvě možnosti: vyjít na vyhlídku (placená a jsou tam jen schody), nebo si to místo obejít zadarmo dokola a vidět v podstatě totéž. Vzhledem k tomu, že jsem umírala (I když tu cestu k vyhlídce mají upravenou, občas to bylo fakt moc. A úplně mě dorazilo, když jsem viděla týpka, co si to nahoru vyběhnul!) a Alpy stejně nešly skoro vidět, zůstala jsem “na zemi” a jen si prohlédla Curych a okolí. Výhled to byl boží, ale samozřejmě by byl lepší kdyby šly Alpy vidět a západ slunce byl krásně oranžový. Od nového německého kamaráda vím, že Alpy jdou odsud krásně vidět (ukázal mi fotku). Tak snad příště!
Co se mi na Curychu líbílo
Viděla jsem dítě s tričkem z North Face a hned jsem se cítila jak menší debil 🙂 Ne teď vážně. Architektura. Ale jak už jsem řekla stokrát, my to v Irsku prostě nemáme. Asi čtyři lidi chtěli vyfotit, to vždycky potěší. A v Burger Kingu (já vím, ale byla neděle a skoro všechno bylo zavřené, když jsem se vrátila do města) jsem měla číslo objednávky 492!!! (ano, má to pro mě osobní význam)
Co se mi na Curychu nelíbílo
Asi si říkáte na co si budu stěžovat, ale je tu pár věcí. Lidi nejsou tak friendly, jak v Baselu (což je ok), ale byl to trochu kulturní šok haha Proto je většina fotek jen architektura, zatímco z Baselu mám krásné street fotky. Málo laviček!! Ježíš, já si stěžovala v článku o Baselu, ale Curych je ještě horší. U jezera bylo pár laviček a pod stromy a člověk neměl šanci si sednout, protože byly všechny obsazené samozřejmě. To v takovém vedru taky nepomohlo. Ale dám vám tip: je spousta laviček pod stromy na Bahnhofstrasse.
Curych za to prostě stojí. Je to moc hezké město s bohatou historií, krásnou architekturou a výhledy, které vám vezmou dech hihi
Pokud vás tento článek zaujal a chcete si pročíst zbytek zážitků ze Švýcarska, tak prostě klikněte/klepněte na ten štítek níže „switzerland“ a blog vám tak vyhodí všechny dostupné příspěvky.
