Athény 2017: Po stopách starověkého Řecka
Před čtyřmi lety jsem si splnila velký cestovatelský sen a podívala se do Athén. Pohodlně se usaďte a připravte se na opravdu šílené historky, 150 fotek Akropole z různých koutů města a 100 fotek Olympijského stadionu.
Nejsou Athény jako Athény aneb náš fail s ubytováním
Náš athénský itinerář
Pravá tvář Athén
Řecko mě lákalo už od dob základní školy, kdy nám byla představena a do hlav nasypána jeho historie. Nevím proč, ale vždycky se mi líbila myšlenka toho, že před tisíci lety lidé žili, jak chtěli, u moře, v teple a ve volném čase buď polemizovali nad životem a smyslem všeho, nebo vymýšleli za hlavu přitažené příběhy o bozích. Protože proč ne.
Vůbec by mě ale nenapadlo, že se do Řecka podívám celkem dost brzo. Nevím proč, ale přišlo mi to jako docela velká cestovatelská utopie. Nicméně, psal se začátek roku 2017 a Ryanair měl slevy. Vlastně to celé bylo tak, že jsem letěla za V. do Berlína na návštěvu (a na koncert I Heart Sharks). Nevím, co mě to tenkrát popadlo, ale ukecala jsem ji, že si někam na pár dní zaletíme místo sezení na zadku v Berlíně (nic proti Berlínu).
Takže Ryanair měl slevy. Athény – Berlín 50 euro tam a nazpět. Nekup to. A jak už je zřejmé, my to koupily. Od 12. do 15. února 2017. Říkala jsem si, že letíme ke Středozemnímu moři, tak by roční doba neměla dělat takové problémy. To jsme ale netušily, že letíme do druhého Irska.
Nenechte se ošálit sluncem na fotkách, ten arktický vítr nám všechny sny o krásné teplé dovolené ve starořecké metropoli rozfoukal. Podle Googlu se o nic zvláštního nejednalo, paní v jednom turistickém krámku nás ale informovala, že i pro samotné Atény je docela nezvyklá zima. Tak tady to máš, Google!
Nejsou Athény jako Athény aneb náš fail s ubytováním
Původně jsme měly zůstat u V. kolegy, ale z toho nakonec sešlo a my si jako vždycky zajistily Airbnb. Tentokrát jsem výběr nechala na V., přece jenom jsem ji k tomuhle výletu ukecala a chtěla jsem, aby se v Athénách cítila fajn. No příště zapojím mého FBI agenta.
Podařilo se nám ubytovat v aténské části města kousek od Omonia náměstí. V té době jsme neměly tušení, že se nejedná zrovna o tourist-friendly část města. To mi při psaní článku potvrdila řecká kamarádka, které jsem s touhle informací přihodila infarkt. Podlé ní se tama dá stěží projít během dne a už vůbec ne v noci… No hádejte, kdy jsme se vracely zpátky na ubytko každý den *Přidává do životopisu, že přežila Omonia Square district*
Jakože nejsme s V. úplně blbé, hnedka při výstupu z metra jsme si všimly, že je to jaksi podivná a špinavá čtvrť a upřímně čekala jsem, že nás buď někdo na místě okrade, nebo nám zkusí prodat drogy. Ani jedno se kupodivu nestalo. Ještě ten večer jsme se zkoušely dorozumět s naší ruskou domácí ohledně celkové bezpečnosti této části města. Píšu „zkoušely dorozumět“, protože naše domácí samozřejmě mluvila pouze rusky a řecky. Moje ruština stojí za starou belu, takže jsme to na ni zkoušely anglicky a pak dokonce i německy, ale nechytila se. Naštěstí se chytil Google překladač a po kratším robotickém rozhovoru nás ujistila, že se nám nic nestane a že je to bezpečná část města. O tom prvním měla naštěstí pravdu (lowkey by mě zajímalo, jak by se asi tvářila, kdyby nás někdo okradl), o tom druhém, jak už víme, ani moc ne.
Samotné ubytování na nás sice dýchalo ruské/bordel výpary (ta výzdoba se opravdu nedá popsat slovy), ale dodneška s láskou vzpomínám na tu krásně vřelou sprchu. Ale o to míň ráda vzpomínám na ten zápach trávy v celé budově.
Do města jsme procházely Athinas ulicí, která se po sochu Perikla (asi prvních 200 metrů od náměstí Omonia) hemžila stánky ala vietnamští obchodníci u Vaňkovky v Brně. Dost podobně to tam páchlo a normálně bych špínu nesoudila, ale fakt se nedá popsat ten rozdíl mezi těmito 200 metry a jak vypadá zbytek Athinas ulice.
Náš athénský itinerář
Pokud jste četli některé mé jiné cestovatelské články, tak už víte, že moc ráda plánuju dopředu. Googlím a Wikipedím a TripAdvisorřím. Jestli si ale pamatuju správně (omluvte mě, už jsou to víc jak čtyři roky), tak s V. jsme moc neplánovaly. Měly jsme skoro 3 plné dny na řecké hlavní město, a tak jsme se rozhodly, že to pořešíme až na místě. Nakonec jsme daly dohromady pár míst, které jsme opravdu chtěly vidět. Zbytek záležel na počasí, náladě a hlavně času.
Na našem předběžném itineráři nesměla chybět místa jako Akropole, Chrám Dia, Olympijský stadion, hora Lycabettus a jakékoliv parky a další turistická místa, na které během naších vycházek narazíme. Když se dívám zpětně, tak musím uznat, že jsme nakonec zvládly vidět celkem dost, ne-li většinu památek. Nemám odevšad fotky, proto vám servíruju 150 fotek Akropole a 100 fotek Olympijského stadiónu.
Největší radost jsem určitě měla z hory Lycabettus, na kterou jsme se nechaly vyvést lanovkou a ze které je úžasný výhled na město a všechno za ním. Navíc na něm prodávali ham and cheese sendvič s brambůrkama, což jen asi nejvíc irská věc prostě. Na Akropoli jsem byla taky dost natěšená, jak jinak! Taky jsem si jako správný fanoušek užila Olympijský stadión. V. se mnou nešla dovnitř, chudák čekala až se na stadiónu vyběhám. Společně jsme si to ale užily ve zbytku města, well, v rámci možností.
Pravá tvář Athén
Obecně jsem byla natěšená jak dítě a nějak jsem doufala, že mě všechny ty památky nějak osloví. Nakonec jsem si jen odnesla poškrábaný displej na foťáku (Diovu chrámu se nelíbilo moje školní recitování Zeus bez Dia), pár random vzpomínek (každý druhý turista za mnou na Akropoli chodil pro fotku for some reason) a pocit, že jižanskou kulturu asi nikdy nepochopím. Vím, že jsme s V. z toho všeho byly tak trochu na vážkách.
Třeba hned první večer, když jsme našly jednu menší hospůdku. Všichni tam na nás koukali jak na mimozemšťanky. Jindy zase skoro na každém rohu na nás vyskakovali místní a snažili se nám něco prodat. Cokoliv. Jeden večer na náměstí pod Akropolí nás odchytli dva týpci a navlíkli nám náramky na zápěstí. Tvrdili, že je to pro dobrej omen. Nakonec po nás chtěli peníze a těch pár drobáků, co jsme vyhrabaly z peněženek jim bylo málo. Jiný den na cestě k Olympijskému stadiónu se k nám přidal jiný týpek a začal se nás vyptávat na různé celkem osobní otázky. Už ani nevím, jak jsme se ho zbavily, ale pamatuju si, že mě to na chvilku rozhodilo. Do třetice jsme se další den připletly k protestům před Helénským parlamentem na náměstí Syntagma. Stovky lidí a spousta policajtů. Takové incidenty jsou smutné a pro turisty určitě ne milý zážitek, ale přišlo mi, že tak nějak to bylo v Athénách se vším (a není se čemu divit vzhledem k tomu, čím si země za posledních pár let prošla).
Měla jsem od Athén velká očekávání. Doufala jsem, že na mě něco v tom městě bude dýchat, zbytky starověkého Řecka. Ale jediné, co na mě dýchalo, byli Řekové, co se mi snažili prodat i vlastní mámu. Přesto všechno bych se do Řecka a samotných Athén moc ráda vrátila. Za poslední čtyři roky jsem se spřátelila s Řekyněmi a věřím, že s nimi by ten výlet byl zase o něco lepší. Navíc jsem se zlepšila ve focení a moc mě láká zkusit celé město zachytit znova – tentokrát nejen ve dne, ale i v noci. Kromě Athén mě moc lákají i okolní ostrovy, další města a vůbec i místní příroda. Upřímně, po hraní AC: Odyssey bych se podívala do jakékoliv části Řecka. Doufám, že jsem vás tímto článkem neodradila a že pokud budete mít tu možnost, tak dáte Athénám šanci, jen se asi raději vyhněte náměstí Omonia a vyberte si obecně teplejší část roku.
