Alice Merton živě v Dublinu

Koncert, na který jsem se těšila ode dne, kdy byla oznámena dublinská zastávka. Alice Merton rozhodně není one hit wonder a tady je můj super subjektivní názor (a Alice třináckrát jinak, you´re welcome).

---

Alice má britsko-německé kořeny a do naších uší se zapsala začátkem roku 2017 s peckou No Roots. Kromě kontinentální Evropy (*cough* Irsko, cože?? *cough*) se prosadila i v Americe. Good for her.

Moje historie s Alice začala 11. února 2017 (jo, takovým blbosti si můj mozek pamatuje) v berlínském mini kjut klubu BiNuu, kde předskakovala mé oblíbené německé kapele I Heart Sharks. Nutno podotknout, že zatímco Alice pár týdnů na to šla strmě nahoru v hitparádových příčkách, kluci z IHS to rok na to zabalili. Holt nemůžeme mít všechno.

V té době jsem ještě aktivně psala na můj blog o německé hudbě (o tom fakt jindy), takže jak kapela, tak Alice si odnesli šťavnatou recenzi. Nebyla pozitivní. Nicméně to nebyla jejich chyba – kombinace špatného zvuku a první řady na mě bohužel neudělala dojem. Samozřejmě bych to nebyla já, abych tenkrát vůbec nevěděla o koho se jedná a o pár týdnů později netrsala na No Roots. I better step up my stalker game.

---

Alice během stejného roku vydala první EP pojmenované po zmíněném hit singlu. O dva roky později následoval debut Mint. Právě k němu Alice naplánovala velké evropské a americké turné (Alice nejen že žila jednu dobu v USA, ale i v Kanadě) a k mému úžasu se na seznamu objevil i Dublin. Jakože už v tý době jsem z Alice měla druhý Vánoce, navíc lístek nestál ani 20 euro a čekala mě úplně nová venue, takže nebylo nad čím přemýšlet.

Koncert se konal ve Whelan´s, což je sice malinký klub, ale také hospoda. Pokud jste viděli PS: Miluji tě, tak se prý ve filmu o tomhle klubu zmiňují. Podle Wiki je kapacita 400 lidí, mně přišlo, že víc jak 200 by se jich tam nevešlo. Možná jen neumím počítat.

Alice předskakoval irský Shawn Mendes – Sion Hill. Nathan momentálně žije v Berlíně, a tak se asi i seznámil s Alice. Nathana jsem si poslechla před koncertem, ale jeho soul popová hudba mě moc nenadchla. Live ale zněl o moc líp, a dokonce mám pocit, že hrál písničky, co na Spotify nemá.

Než se tu začnu rozplývat nad Alice, tak chci jen podoktnout ten zajímavě naplánovaný line-up. Do klubu se začalo pouštět až v osm, Nathan měl hrát v 8:15, ale začal až o půl deváté a Alice přihupkala na stage až o půl desáté. Vzhledem k tomu, že jsem s ní chtěla po koncertě mluvit, si umíte asi představit jak jsem byla nervózní, že to nestihnu, aniž by mi neujel autobus.

Jedna a jediná Alice fucking Merton

Okej, V. viděla Alice live už několikrát a říkala mi, že to bude skvělý. Ale znáte to, kouknete na LQ videa na Youtube a pak si říkáte, jestli ta holka vůbec umí zpívat a jestli jste náhodou neměli před dvěma lety pravdu. Nebo jako já si to říkala. Sotva Alice přišla na stage a začala s otevírákem samotného Mint, Learn to Live, jsem hned věděla, že jsem určitě pravdu neměla.

Alice zní live energeticky, zábavně a mnohem mnohem líp než studiově. Taky je šíleně ukecaná, ale to si vždycky užívám. Člověk se tak dozví, co se umělci vůbec honí hlavou. Alice tak působila mile, jako taková vtipná holka od vedle, se kterou chcete trávit čas.

Jestli vám přijde, že je to jen třináct stejných fotek Alice Merton a všechny mají stejnou (občas divnou) barvu, tak se nemýlíte. Já se tentokrát vyřádila.

BTW Alice měla kapelu – tři kluky, co ji doprovázeli na bubny, klávesy a basovou kytaru. Na rozdíl od koncertu v Berlíně před dvěma lety tak přestala sama hrát (v té době s sebou tahala klávesy) a najala si kapelu. Whelan´s je kjut a vůbec, ale má úplně na hovno osvětlení. Taky přede mnou zase stáli dvoumetroví lidé a stage se mýmu foťáku nelíbila. Takže tohle je článek o Alice fucking Merton. Get over it.

Alice hrála krátce, asi hodinu a čtvrt, což mě mrzelo (a zbytek publika taky – atmosféra byla vážně skvělá!), ale zase jsem si říkala, že mám zhruba hodinu a snad s ní stihnu mluvit. Jestli jste nikdy na svého oblíbeného interpreta nečekali po koncertě, tak mi to dovolte osvětlit. Někteří umělci přijdou za půl hodiny, v čistém oblečení a připraveni na nekonečnou autogramiádu a focení. Jiní přijdou za hodinu nebo dvě a kolikrát je člověk vystrčen z klubu, protože zavírají a musí čekat venku (samozřejmě tohle se děje hlavně během zimních měsíců). Pak je tu ještě kategorie umělců, co prostě nikdy nepřijdou. Alice přišla do deseti minut ve stejném oblečení (btw to se mi na ní taky líbí – má svůj vlastní osobitý styl) a do půl hodiny jsem s ní mluvila.

Když jsem zmínila, že je Alice milá a jak holka od vedle, tak ona prosím pěkně každému podala ruku a představila se („Ahoj, já jsem Alice a ty jsi?“). Za celou dobu fandění se mi tohle ještě nikdy nestalo. Příjemně nás všechny postrčila na její úroveň a jemně nám připomněla, že jsme všichni taky jenom lidi. Ach jo, děvče, kdybys věděla.

---

Pokud pořád nevíte, o kom si to zrovna čtete článek a proč by vás jako měla zajímat nějaká Němka (vidím vás, vím, že jste si ji zafixovali takhle), tak jen pro připomenutí hitovka No Roots a pak ještě jedna z mých oblíbených, Lash Out.

Jestli náhodou čtete moje články, tak jste si mohli všimnout, že jsem Alice zmínila v jednom motivačním článku a doslova jsem vám řekla, že si její jméno máte zapamatovat. Teď už víte proč.

A pokud máte rádi Toma Odella, tak Alice s ním má moc pěknou písničku – Half as Good as You.

---

Disclaimer: Prosím vás, ne-repostujte moje fotky bez mého vědomí. Nemažte z nich moje logo (jeho neatraktivita má důvod). Klidně mi napište na Insta nebo na Facebook, bývám docela rozumná. Jakékoliv neoprávněné použití mých fotek bude stíháno.